Jednou…

, když to nejméně čekáš, zazvoní telefon. Na druhém konci doktor z traumacentra blízké nemocnice.
„Tatínku, maminko, vašemu dítěti se stalo neštěstí. Ve školních sprchách vybuchl a spadl bojler s vřelou vodou a ono zůstalo pod ním. Než přijeli hasiči a dokázali jej vyprostit, půl hodiny na něj pomalu vytékala zbylá vřelá voda. Nejdřív prý strašně křičelo, pak už všichni slyšeli jen slábnoucí bolestivé sténání.ˇ
Žije! Tatínku a maminko přijeďte sem prosím, jak rychle jen můžete, protože…bude žít už jen chvíli.. Vřelá voda mu uvařila většinu tkání na tělíčku. jedna noha se oddělila už při vyprošťování a druhou jsme tady amputovali, ale i tak.. stav je bohužel beznadějný. Má pár hodin života, možná pár desítek minut, než zmučené trosky tělíčka vypoví službu. Přijeďte rychle, prosím, ať se můžete aspoň rozloučit. Dítě vám chvíli udržíme na přístrojích, ale víc bohužel nedokážeme. Přijeďte….rychle..“
S hrůzou v očích koukáš na hluchý telefon ve své ruce. Nevěříš, duní ti v hlavě vlastní tep, nedýcháš a vidíš tmu. Do tázavých očí ženy jen zavzlykáš „Stalo se neštěstí…musíme jet!“
Skáčete do auta. Do auta, které vás stálo tolik peněz, přesčasů a hádek. Jedeš, jak nikdy v životě, na hranici hazardu, gumy piští a přesto vůz řídíš s jakousi prastarou jistotou. To, co jedeš řešit je tak strašné, že nic horšího se stát nemůže. Semafory nevnímáš a přesto víš, že prostě nenabouráš! V cíli budeš brzy, za pár minut…protože tě potřebuje tvé dítě!
I těch pár minut je nesnesitelných, dusí tě vlastní hrůza, oslepují slzy a bolí tě už jen představa, co asi před chvílí musela prožít bytost, kterou zbožňuješ nejvíc na světě. V chaosu v hlavě probleskují myšlenky reality. Co uděláš, co řekneš? Vydržíš ten pohled na něco, co bývalo tvé dítě. Na něco, co neuvěřitelně trpí a …umírá? A co potom, co tvá žena..co s vámi bude dál? Jakou to vůbec všechno mělo cenu?
Před nemocnicí zběsile troubíš a na bráně skoro nezastavíš. Jen několik okamžiků, aby jsi se vozem prosmekl pod stoupající závorou. Vrátný za okénkem nic nechápe a přesto se neptá. Tyhle scény již zná a ví, že občas je prostě potřeba jednat rychle.
Na plný plyn projíždíš areálem a téměř smykem zastavíš před pavilonem trauma centra. S ženou vyskakujete tak prudce, že ani nezavíráte dveře. Lidé v areálu po vás otáčejí zraky.
Žena tíhu situace neunesla a úlevná mdloba ji sráží do trávy vedle vozu. Registruješ to jen periferně, protože již vbíháš do vestibulu.
„Kde je mé dítě!!!!!“
Víc sil už nemáš, sedáš si na zem a vzlykáš.“
„Uklidněte se pane“ říká sestra. „Uklidněte se a řekněte mi co přesně se stalo a koho hledáte.“
Sérií přerývavých slov a směsicí tichého kvílení ji vypovíš důvod své návštěvy. Neříká nic, jen s vážným obličejem odběhne k telefonu. Ani ne za minutu vidíš, jak přichází chodbou lékař. Jde rychle, téměř běží, dívá se na tebe upřeně, ale přesto odbočí k sestře na příjmu a ještě s ní krátce a tiše hovoří. Nezmůžeš nic, už jen sedíš jako ve snu. Už dost živote, už to víc nejde, už po mě nic nechtěj, všechno končí.
Doktor se sestrou tě zvedají ze země a posazují do židle v čekárně. Slyšíš je jakoby z dálky. Doktor má spoustu otázek, ale ptá se krátce a jasně. Vyzařuje z něj svým způsobem jistota a klid. Ani nevíš co se ptá, jen vnímáš jeho hlas a cítíš, že mu odpovídáš.
Jakoby to už nebylo jedno… Dostáváš injekci, všechno se točí, čas nedává smysl, halí tě mlha…
Protřeš si oči, potřeseš hlavou. Vždyť je třeba se sebrat, ještě je třeba vykonat to nejdůležitější. Otupěle se rozhlížíš. O pár sedaček dál sedí tvá žena, kterou podpírají dvě sestry. Dávají ji napít z trapně plastového pohárku. Znatelně se třese i když má přes ramena erární deku. Začínáš si uvědomovat i několik policistů. Jeden telefonuje a druhý něco sepisuje.
Všechno se střese, všechno se strašně moc třese. Ne, to tě doktor drží za ramena a lehce s tebou cloumá. „Pane, haló, pane? Poslouchejte mě, je to důležité! Poslouchejte!!“
…. ? „Někdo si z vás vystřelil….někdo udělal strašně hloupý vtip, rozumíte?? Nic se nestalo, vaše dítě tu nemáme! Je v pořádku ve škole, už jej vyzvedla druhá policejní hlídka a teď jej sem vezou. Rozumíte!? Nic mu není, je v pořádku…“
„Někdo vám chtěl asi ublížit…lidi jsou dnes strašně zlí, vnímáte mě? Chápete, co se stalo?“
„Musíme si vás tady oba nechat, vás na pozorování a vaše žena má asi srdeční příhodu. Je div, že jste se nezabili už v tom autě! Mohlo se stát velké neštěstí. Jen kvůli nezodpovědné myšlence hloupého člověka, jen kvůli zlému nápadu někoho, kdo chtěl škodit…“
…
Tohle je magie… takhle funguje zaklínání. Ne pohádky, ne podvádění primitivních dušiček, ale chladnokrévné a cílené využívání přírodních procesů, kterým z vědeckého hlediska zatím moc nerozumíme, ale o kterých víme, že ze statistického hlediska fungují velmi efektivně.
Každý nepřítel, sok, každý protivník, každý bacil, nádor…prostě každý organizovaný shluk buněk je ovlivnitelný zvukem. Zvukem o správné vibraci, která nese určitou informaci. Je třeba ji jen znát a proti nepříteli aplikovat často a dostatečným způsobem.
Tak jako lidem navozují různé emoce písně, tak příběhy budící strach dokážou přímo poškodit zdraví, zvláště jsou-li předloženy způsobem, kterému „živý cíl“ uvěří a je jimi zasažen ve svém mentálně nejslabším místě. Co je pak pro jeden život smrt, přinese druhému uzdravení nebo zlepšení stavu.
A placebo efekt? Co to je? Lékař, řekne, že je to stav, při kterém nastoupí léčebný efekt i u osoby, které je podáván přípravek bez účinné látky, která by měla léčebný efekt způsobit. Proč tomu tak je, vysvětlit neumí. Magik pak řekne, že dochází k uzdravení díky spuštění přírodního procesu, který zatím ne plně chápeme, ale který není evidentně závislý jen na chemikálii v léku. A oba mají pravdu – je to jen o kontextu a vnímání jeho šíře.
Nevěříte? Nemusíte…
Vždy nad tím lze mávnout rukou s poukazem na psychologické manipulace a placebo efekt. A to je přesně ono! Lidské prožívání světa je jen a jen o psychice a o našich představách uvnitř naší mysli.
Každý sám si určujeme, co se nám líbí a co ne, co je pro nás důležité a co ne. Díky čemu vnitřně sílíme a čeho se bojíme…a na co jednou umřeme. Je to jen a jen o citech, o myšlenkách a o informacích.
Každý musí jednou umřít, protože je to náš osud. Ale většina lidí umírá zbytečně brzy…a jen málokdo umírá s pocitem naplnění a štěstí. Je to neuvěřitelná škoda.

Memento mori!

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

Mít někoho rád, donutí mít o něj strach. Vyhnout se situacím budícím strach, znamená druhého omezovat. Přestat druhého omezovat znamená zvyknout si a nemít už strach. Ale přestat se bát = přestat mít rád.