Moc bych se s vámi chtěl o něco podělit. O dva nedávné zážitky z parkoviště. Jsou to příběhy bez pointy, nebude po nich následovat nějaké svět bořící poučení, nicméně dlouho jsem nad těmi okamžiky přemýšlel. Podle mě se v nich hodně odráží takové naše každodenní jsoucno.

První zážitek proběhl takto:

U supermarketu jsem si skládal z košíku do kufru auta nějaké zásoby, které jsem potřeboval obnovit. Vedle mě přijel a zaparkoval pěkný bavorák novějšího typu a z něj vystoupil elegantní muž, tak zhruba v mém věku (40 – 45 ?).

Zavřel dveře, pípl alarm a z kapsy saka vylovil peněženku. Z kapsičky na drobné začal dolovat desetikačku do vozíčku. Ta mu bohužel vypadla z ruky a zakutálela se pod jeho “bavo”. Trošku se sklonil, udělal asi dva kroky a když zjistil, že minci nevidí, se vztekem začal z peněženky dolovat další. Doprovázel to výrazy jako “do piče”, “kurvafix” a podobně.. Tahle tiráda mu vydržela i po cestě k přístřešku s vozíčky. No jo no, chápu, přijít o prachy nasere.

Počkal jsem až zajde do vchodu marketu a pak jsem sebou svižně plácl do kliku v mezeře mezi jeho a mým vozem. Mimochodem, aktuálně mám “medvěda” (Pandu teda.. 🙂 ). Desetikačku jsem hned zahlédl jen kousíček pod podvozkem, úplně na dosah. V podporu ležmo jsem trošku roztáhl nohy, abych udržel tříbodovou stabilitu a jednou volnou rukou jsem minci rychle sebral.

Za chvíli jsem byl zase na nohou, bez ušpinění oděvu a s hřejivým pocitem snadno vydělané desetikoruny. Prohlížel jsem si ji v dlani a hlavou mi táhly různé myšlenky. Jak dlouho asi tomu pánovi trvá vydělat deset korun? Asi jen pár minut, když mu ani nestojí za to ji najít a zvednout. Je zvláštní, že mu při tom nevadí, kazit si den a myšlenky neovládaným výtryskem hulvátství.. Zvažoval jsem tuhle situaci dlouhou dobu a ze všech stran. Mělo to hloubku.

Za pár dní jsem byl zase na jiném parkovišti. nebylo to u obchodu a tak se tam muselo parkovné platit. Zamkl jsem auto a vydal se k blízkému automatu na parkovací lístky. Jak si tak čtu podmínky k parkování a ceník, najednou na mě někdo zavolá:

“Haló Pane! Nekupujte si ten lístek!”

Otočil jsem se a o dvě řady aut za mnou na mě mává nějaká paní od staršího folkswágna. Vzadu na sedadle v autě malý kluk a vepředu dospívající děvče. Asi děti. Paní na mě mává rukou, pak přivře dveře a mírným klusem se mezi auty vydá za mnou.

“Dobrý den.” Říkám jí a trošku vykuleně na ní koukám.

“Dobrý den, Pane nekupujte si ten lístek. My jsme jeli s dětmi tady na kontrolu k lékaři a oni dnes odpoledne neordinují. Zaplatila jsem lístek na dvě hodiny a byli jsme tu sotva deset minut, tak si ho vezměte ať nepropadne.”
Pořád trošku nerozhodně jsem s poděkováním převzal lístek, přečetl si na něm zaplacenou sumu a jal se ji dolovat ze své peněženky.

“Ne ne, já za něj peníze nechci!” usmála se ta paní. “Jen mi je líto, aby propadl, tak jsem vám ho chtěla dát.”
“Jé, tak to moc děkuji!” Usmál jsem se zase já, ale to už paní odbíhala zpátky k autu s dětmi. ještě jsem se chvíli koukal a jak projížděli kolem, aspoň jsem jim zvesela zamával. Paní za volantem mi oplatila stejně. Adolescentka na sedadle spolujezdce klapla smyslně řasami a pokusila se o luxusní žvýkačkovou bublinu.

Takový fajn zážitek. bylo mi po něm hezky a dlouho jsem o něm přemýšlel. Zvlášť v tom kontrastu s pánem z “bava”, kterého jsem potkal před pár dny.

Víte co? Žijeme dnes v takové zvláštní, hektické a někdy zlé době, ale stejně pořád máme každý volbu jak budeme jednat. Máme vládu nad svými myšlenkami a činy. A to je prostě paráda!

Marek Chlíbek – Dago