Jaká je tvoje představa ideální partnerky nebo partnera? Jasně, pokud máš zrovna vztah, tak je to zrovna ten Tvůj. My lidé jsme strašní pozéři a jen neradi přiznáváme, že naše vztahy jsou o kompromisech. Že náš partner není ve všem ideální a že ani my nejsme zrovna partnerské hvězdy.

Ale přesně o tom život je. O nedokonalosti, o přizpůsobování a kompromisech. Právě to z nás dělá lidi a právě proto se nám rodí super děti. Pokud někdo nemá vztah a není tak citově plochý nebo emočně vyhaslý, že už ani není člověk, tak nutně na nového partnera myslí. Možná jen občas, podvědomě, ale ty myšlenky přicházejí.

Kupodivu single lidé nemívají přesnou představu o svém ideálu. Někdo to neřeší. Někdo se naopak zoufale vrhá od příležitosti k příležitosti, z postele do postele…nebo i jen z auta do auta.

„Snad to někdy vyjde, snad se prošukám k tomu pravému…“

Měl jsem nedávno na toto téma hezký rozhovor se svým mentorem. Takové fajn psychologické cvičení na vnoření se sama do sebe.

„Tak Dago, jaký je tvůj partnerský ideál? Jak vypadá představa ženy tvého srdce?“

A už jsem spustil ty pozérské kraviny. Jasně, že na vzhledu nezáleží, věk je jen číslo, hodně věcí odpustím, v něčem se přizpůsobím a..bla bla bla, …ach bože, hlavně mít možnost říct známým, že s někým aktuálně šukám, protože absence sexu se v této společnosti bere jako důkaz citového mrzáka. Pak jsem se zarazil v pronášení rádoby mouder, protože nemám rád, když se snažím mluvit vznešeně…a někdo se mi řechtá do obličeje..

Co je, proč se mi smějete??“

„Prosímtě, nech si ty kecy a najdi odvahu popsat reálnou ženskou, jakou by sis přál. Začni třeba vlastnostmi, dětmi, penězi. Pak přejdi na věk výšku, postavu…prsa..a tak dál.“

„A k čemu to bude?“

„Naučíš se být upřímný sám k sobě. Tím že popíšeš ideál, aktuální ideál, který nosíš v podvědomí, vytvoříš si mentální kotvu se kterou pak můžeš porovnávat možnosti, které se ti v budoucnu nabídnou. Největší upřímnost ve vztahu je přiznání, že protějšek není naprostý ideál a přesto ti bude stát za to z něčeho slevit a v něčem se přizpůsobit.“

„Hmm, spíš pak budu mít výčitky svědomí, že jsem si představoval něco nereálně dokonalejšího a pak to ze mě partnerka pozná a urazí se. A vůbec, stejně nikoho teď nehledám, je mi fajn, tak co..“

„No jo no, ty nikdy nikoho nehledáš, viď?“ (smích..). Podívej, je to jen mentální cvičení s podvědomím. Nepíšeš to do seznamky, Jen komunikuješ sám se sebou. Chce to přece jen trochu odvahy..“

A tak jsem vzal papír a psal…

„Hmm, kdyby to byla nekuřačka, bylo by to fajn. Vím, že se umím přizpůsobit, ale když ideál tak ideál..
A co děti? No rozhodně! Ať má nejmíň dvě, nebo aspoň jedno, nebo aspoň aby cvrčka chtěla.. Maminky jsou fajn, jsou jiné..v mnoha a mnoha jemných věcech.

Alkohol? No, tady je to průser. Alkohol ve vztahu není problém, pokud oba pijí zhruba stejně a ze stejných důvodů. Kdysi jsem si myslel, že moje abstinence je nějaká hodnota, ale psycholog mě už kdysi vyvedl z omylu:

„Pokud nepiješ, jsi dnes společenský mrzák. Abstinentky neexistují a pokud chceš nějakou hledat, radši se rovnou zastřel. Světu pomůžeš a sobě ulevíš :-)“

A tak jsem psal a psal a psal.. Od povahy, věku, hlasu i rodinného zázemí jsem postupně přešel na popis vizuálního vzhledu. Psal jsem, škrtal a znovu psal, mezi tím jsem dlouho přemýšlel. Nakonec jsem měl na papíře kompletní bytost, nehmotný ideál.

A víte co? Stala se zvláštní věc – ta žena byla živá. Teda jen v mé hlavě, ale opravdu tam žila. Popsal jsem ji tak dokonale, že jsem ji vnitřně viděl. A nejen to, slyšel jsem její hlas, vnímal její gesta, pohyby, vůni..
S pocitem studu jsem předal papír mentorovi. Začetl se, usmíval se..

„No pěkné 🙂 Povedlo se ti to. Přímo ji teď vidíš, že jo?“

„No, ano..“

Ještě pár minut jsme to spolu rozebírali a pak, skoro na konci rozhovoru mi říká: a nediv se, pokud ji v příštích dnech potkáš!“

„Co, co, cooo..??? Nemůžu ji potkat, fakt jsem si ji jenom vymyslel! Je to ideál, hezká představa, ale jenom představa!“

„Ono je to totiž kouzlo. Stvoření bytosti vlastní představivostí.“

„To jsem si jako teď, tím psaním vytvořil do života novou rajdu, joo? Tak to pěkně děkuju teda.. A to jako, když ji fakt potkám, tak co? Mám se za ní rozběhnout nebo tak něco? Chytit ji kolem pasu a ječet, hej lásko, já jsem si tě vymyslel, víš..“

„Ne ne, jestli nikoho nehledáš, tak ji nech jen projít. nereaguj a nekontaktuj ji. Jen buď na to setkání pro jistotu připravený. Slabší povahy to někdy neunesou.“

„Blbost!!“

„Jasně, nechme to být. Už jsem se tě dnes natrápil dost.“

Odešel jsem zmatený a nasraný. Jak to tenhle dědula dělá, že mě pokaždé tak rozebere? Ale jo, líbí se mi to. Tohohle magika zbožňuju.. 🙂 Odcházel jsem nakonec s úsměvem a s ideální ženou v hlavě.

Za pár dní jsem šel přes náměstí v Olomouci. Na tu představu jsem už skoro zapomněl, nebo ji aspoň spolehlivě zasunul zpět hluboko do podvědomí. Bylo hezky, teploučko. Svítilo sluníčko a holky chodily jen v tričenkách. Po zimě se mi zdála dokonalá každá druhá..

Pak to přišlo. Zachytil jsem ji periferním pohledem a zamrazilo mě na šíji. Několik sekund jsem se rozhodoval, sbíral odvahu, zda se otočit. O nic nejde, musí to být jen náhoda. Pomalu a znuděně jsem otočil hlavu a půl těla. Sirka mezi zuby mi vypadla na zem.

Byla to ona. Ne podobná, ne skoro stejná.. Kurva, byla to ONA!

Trošku jsem sklopil oči, abych nevýral jako psychopat na svou příští oběť. Blížila se a po pár krocích prošla po chodníku kolem mě. Byla to ona…chůze, vůně, všechno..prostě moje ideální představa.

Prošla a já jsem v záchvatu stesku zvedl oči vzhůru. Maličcí, zlomyslní amorci, vysoko na střechách se z mého výrazu mohli pochcat smíchy. Bylo mi strašně teskno. Stál jsem na místě a ještě jednou se podíval, jak odchází.

Za ruku si ji vedl fajn chlap, kterému bych se chtěl jednou podobat…
.
Marek Chlíbek – Dago