Jednou jsem venku potkal vločku. Však víte, v zimě jich padají z nebe spousty. Jsou všude kolem, tuctové a běžné. Jenže, zastavil jsem se v tom životním shonu, zvedl hlavu a uviděl ji. Nejkrásnější vločka ze všech, jediná mezi všemi. Až se mi zatajil dech.

Tiše jsem čekal a trochu plaše natáhl ruku. Pomalu se snesla na mou rukavici. Bože, ta vám byla krásná! Čím víc jsem na ni koukal, tím krásnější se mi zdála. Přestaly mě zajímat všechny kolem. Tahle jediná v sobě měla tolik krásy a tajemna, že bych ji chtěl poznávat celý život.

Opatrně a zlehka jsem si ji na rukavici nesl domů. Patřila jenom mě, vybral jsem si ji mezi všemi. Věděl jsem, že mám tu nejdokonalejší vločku ze všech. Chtěl jsem si ji schovat, chtěl jsem jí chránit a opatrovat…chtěl jsem jí mít.
Jenže…doma se něco stalo. Netrvalo dlouho a vločka mi roztála, změnila se v slzu..a nakonec zmizela. Nechápal jsem to, byl jsem ještě malý a nedocházelo mi, že mi vločka nikdy nemůže patřit. Časem jsem dostal rozum a hodně věcí pochopil.

Spoustu krásného jsem prostě přestal chtít.

Už vím, že nemůžu mít doma vločku. Mohu jí potkat a poznám ji, když se snáší z nebe. Mohu natáhnout ruku a chvíli se z ní těšit. Nikdy mi ale nebude patřit i kdybychom oba chtěli. Pokud ji vezmu domů, ublížím jí a ona roztaje, rozplyne se..

Je to prostě přírodní zákon, stručný, jasný a pochopitelný. Ale stejně…občas mě to přemůže, občas to chci znovu zkusit. Zvlášť, když se někdy zastavím a uvidím ji přicházet z nebe…jedinou mezi všemi.

Možná se něco změnilo, třeba příroda změnila pravidla a s touhle vločkou to nakonec vyjde?

Ale ne. Některá pravidla prostě platí a pokud si vezmu vločku domů, tak o ni přijdu. Už bych to měl vědět, už bych se s tím měl smířit. Je to přání přírody, tak to má asi nějaký důležitý důvod.

A taky je zvláštní, že stejný princip mi funguje i se ženami.

Marek Chlíbek – Dago