Jedna z nejtěžších zkoušek mentálního vývoje lidské bytosti je prosté pochopení, že tento svět není bipolární a jakákoliv odpověď typu ANO/NE je extrémní a vzdálená pravdě takové, jaká je. Ano/ne nefunguje a vždy jde jen o úhel pohledu a šířku kontextu, který si dovolíš.

Druhá těžká záležitost pouze pro odvážné je přijetí faktu, že vnější realita, jak ji běžně vnímáme je jen zpětný odraz světa, který stvořila naše vlastní mysl.

Mezi lidmi plane věčný názorový boj, co vlastně s námi bude po smrti. V odkazu na napsané výše si Ti dovolím předložit myšlenku, že to opravdu nikdo neví. Tak jednoduché až triviální tvrzení, používané často k zažehnání názorových sporů o životě po životě, a přitom je v něm tolik pravdy.
Pokud není svět bipolární a pokud je tvá vlastní mysl zodpovědná za současnou i budoucí podobu světa, ve kterém žiješ, tak i odpověď na otázku „co bude po smrti“, je čistě tvoje soukromá a niterní záležitost.

Své vlastní vize při meditacích občas řídím k představám vlastního odchodu z tohoto světa. Jak procházím časem a mění se mé zájmy, tak se tomu přizpůsobují i kulisy toho posledního divadla. Nicméně podstata sdělení zůstává stále stejná.

Vídám sám sebe, jak po skonu přicházím k řece, jejíž daleký břeh je ukryt kdesi v mlze. Již tam v klidu stojí jiní lidé a v poklidu přicházejí další. Jméno řeky neznáme, ale jaksi tušíme, že je to archetyp krajiny popisovaný v řeckých bájích i mnohde jinde.

Čekáme, protože víme, že dřív nebo později se vynoří z mlhy loďka z převozníkem. loďka, která nás odveze na druhý břeh, do světa, kde budu žít svůj život po životě.

Čekáme dlouho, velmi dlouho a přesto tiše. V upocené dlani svírám drobnou minci, protože tak nějak vím, že se to sluší, že prostě patří převozníkovi. Z času na čas sklopím zrak a zkontroluji minci, zda mi nevypadla. Hmat sevřené dlaně se mi chvílemi nezdá spolehlivý.

Periferním zrakem vidím, že i lidé kolem mě z času na čas kontrolují obsah své dlaně. Někdo svírá také minci a někdo, kupodivu, patronu do nějaké zbraně.

Nevím proč a ani se nechci ptát. Myslím, že zbraň v životě těch lidí znamenala hodně a ta poslední patrona je zřejmě důležitější, než mi nyní dochází.
ale to je už každého věc a ač ve společném čekání, jsme tu už jen každý sám za sebe. Tiší a obráceni do svého nitra.

Z času na čas je klid narušen afektovaným činem. Někdo z čekajících si z ničeho nic zakryje oči dlaněmi, prudce potřásá hlavou a křičí:
„Ne,né, né!! Já na tu loďku prostě nevěřím! na druhé straně už nic není!!“ a se vzlykotem se vrhne do klidné řeky.

Stojíme a pozorujeme, jak kolem sebe kope, pokouší se dělat tempa, zkouší vyčítavě křičet a při tom polyká vodu. Nikdo se ani nepohne a vzlyky z řeky postupně zadusí voda.

Stojíme dlouho a tyto situace se odehrají mockrát. Přesto nikdo nikoho nezachraňuje. Vnitřně cítíme, že je to poslední projev osobní vůle, konečné rozhodnutí, na které má každý jedinec právo.

Nakonec se chuchvalce mlhy rozhrnou a nejasné přibližující se kontury nabývají podobu prámu. Nikdo nevesluje a loď jede tiše.
Nastupuje nás spousta.

Své mince a náboje vkládáme do dřevěné misky v rukou převozníka. Jen málokdo má odvahu nebo chuť pozvednout oči a nahlédnout pod kápi, kde je , snad, obličej.

Loďka tiše odráží od břehu a veze nás do mlhy. brzy již není vidět žádný břeh jen mlha kolem a nejbližší hladina. V krátkých intervalech míjíme tichá plovoucí těla těch, co nechtěli jít dál – nevěřili a vrhli se s vřískáním do řeky.

Jsou mrtví, definitivně. I jim dala příroda za pravdu a jejich cesta skončila tady a takhle. Některá těla jsou čerstvá. Jiná již na půl rozpuštěná, nekompletní a stará. Energie řeky si je postupně bere – kousíček po kousíčku, a po atomech je navrací zpět vesmíru.

Jedu vstříc neznámu, vstříc nové cestě a koukám do vody na ta těla. Znovu a znovu si uvědomuji, že náš život, celé naše bytí je hlavně odraz naší vlastí představy o světě a to viditelné jsou jen kulisy osobního příběhu každého z nás.

O svém vesmíru rozhodujeme sami. Včetně toho, co bude potom.

Marek Chlíbek – Dago