Mám rád životní situace prosycené emocemi. Když lidé prožívají velký strach, velkou bolest či nejistotu, padá jejich maska a aspoň na chvíli přestávají býti životními pozéry. Stejně je to i s prožíváním milníků v lásce. První rande, první sex, svatba a narození dítěte. To jsou zážitky, u kterých se často ukáže, jaký kdo opravdu je. Emoce a pravdivé vnitřní pocity vybublají na povrch. Často je to jen na malou chviličku, takže si toho blízcí lidé někdy ani nevšimnou. Většina známých a „přátel“ si jen nerada nechá strhnout pozérskou masku.

Jedna z velmi emotivních událostí je i žádost o ruku své vyvolené. Ve spoustě romantických filmů to bývá stěžejní okamžik děje, kdy požádaná budoucí nevěsta a potažmo všechny její přítomné kamarádky vybuchnou v krátké explozi štěstí. Nechybí smích, neartikulovatelný vřískot a slzičky štěstí.

Znám to. Párkrát jsem se ženil a párkrát jsem byl u podobných okamžiků přítomen. Emoce jsou to krásné, ale aby to proběhlo jako ve filmu, je třeba to sakra dobře připravit. Bývá to logisticky náročné, drahé a stresující. V každém případě však ty emoce ve tváři partnerky za to stojí. Je jen škoda, že většinou vydrží jen pár hodin až dní a pak si život zase vynutí svou daň všednosti. Bohužel, člověk se žení jen párkrát za život a tak na hodnotnou emoci v této situaci si musí vždy dost dlouho počkat a odžít si celý ten cyklus všeho ostatního, co k oficiálnímu partnerskému svazku patří.

Teď, co mě nedávno opustila má poslední partnerka, jsem však objevil super náhražku. Z dokonalého několikaletého vztahu mi chvála bohu zůstal pes, který mi nyní připadá víc emotivní, než jsem si byl dřív ochotný přiznat. Tolik romantiky a emocí bych od křížence Pitbula a argentinské dogy nikdy nečekal.. Dřív se tolik neprojevoval a žil si ve svém psím světě, ale teď spolu komunikujeme mnohem víc.

Když jsem dřív požádal některou ze svých partnerek o ruku, bylo to krásné, hlavně ta sdílená radost se všemi příbuznými a známými. Naprosto stejnou emoci neuvěřitelného štěstí mi dokáže předvést můj Kosma, když mu v noci, až skončím práci, zašeptám spícímu do ouška:

„Kosmíku, půjdeme ještě ven? Na procházku?“

To zvednutí ospalé hlavy, pomalu otvírané oči, ve kterých se znovu přehrává význam mnou zašeptaných slov. Najednou prudké osvícení, pochopení významu, výskok na všechny čtyři a prudký sprint po bytě. Netrpělivé kňučení u dveří a běh po zahradě k brance.. Možná to citově není to nejvíc, ale tu radost dokáže zahrát uvěřitelněji než leckterá budoucí nevěsta.

A víte co je na tom nejhezčí? Ta rychlá opakovatelnost, protože když mu druhý den večer pošeptám to samé, opakuje se stejný výbuch štěstí. A pozítří znovu, a pak zase znova, a znova…a znova 🙂 Je to nevyčerpatelný zdroj radosti bez nutnosti čekání na další svatbu.

Celé to píšu v podstatě jako legraci, i když ty emoce jsou naprosto skutečné a těším se z nich neskutečně rád. Dovolím si tady jednu vážnější vsuvku, jeden zážitek, který mi před pár dny příjemně pohladil mé bolavé srdíčko.

Ač lidi moc nemusím, přecejen teď občas z nutnosti navštívím nějakou tu společenskou událost, abych obnovoval roky spící vazby. Lidé se hodně změnili, nebo spíš dost posunuli na cestě životem a o některé z nich, bych jako přátele nerad přišel. A tak se občas asi nějakým těm oslavám a slezinám nevyhnu.

Moc se mi tam líbí fakt, jak se na nich pomlouvá a drbe. Jako abstinent se toho už po pár hodinách dozvím opravdu hodně. Buď toho spoustu zaslechnu a nebo si přijde někdo rovnou vylít srdíčko. Připadá mi to hezké, když se někdo svěří. Naštěstí ctím tajemství a většinu takto nabytých informaci nepouštím dál, ani když jsem pod proudem, jak jsem si kdysi párkrát bolestivě ověřil.. 🙂

No, ale zdaleka nejjednodušší metodou vytěžování informací je takzvaný náslech, což je technika používaná dravci v divočině nebo průzkumníky ve válce. Zvuk je vlnění a jeho šíření podléhá určitým zákonitostem. Složitější popis sem nepatří, ale asi každý, kdo se pohybuje v divočině, tak zná ty situace, kdy dokonale slyší hlasy lidí, pohybujících se někde opodál u zurčícího potoka. Tekoucí voda vytváří akustickou mlhu, která nutí blízké lidi mluvit hlasitěji a pronikavěji, aby slyšeli jeden druhého. Zvuk potoka se ale tak daleko nenese, zato hlasy a artikulace ano. Proto si často říkáte, pro ty děti u vody tak strašně ječí, ačkoliv jim připadá, že mezi sebou mluví normálně.

Vzdáleně se to dá přirovnat ke stavu, kdy na vás mluví člověk se sluchátky. Nevědomky zesiluje a zostřuje hlas, i když ví, že vy tu hudbu ze sluchátek neslyšíte a nemusí mluvit hlasitěji. Podvědomí to udělá za něj. Dost podobně jako tekoucí nebo stříkající voda fungují i šumící koruny stromů nebo vysoká tráva. Mě na FB ale většinou čtete hlavně vy, vojáci a lidé s bohatými zkušenostmi z přírody, tak vám tady asi principy a techniky náslechu určitě nemusím obsáhle vysvětlovat. 🙂

No a dost podobné je to i na večírcích a oslavách. Hudba a zvuková směs mnoha pohybů a hovorů vytvoří akustickou mlhu. Těmito akusticky roztříštěnými vlnami prostupují jednotlivé hlasy, které jsou ostřeji artikulované a cíleně směrované. Doletí tak mnohem dál a s větší intenzitou, než jen k posluchači, kterému byly určeny. Pak už jen stačí zvolit vhodnou vzdálenost, směr a kout místnosti, abyste slyšeli podstatnou část z toho, co vás zajímá.

Je na to i snadný pokus, kdy odejdete z místnosti s všeobecným hlukem do vedlejší prázdné místnosti, kde je relativní ticho. Pokud si necháte otevřené dveře, stěna odfiltruje většinu šumu a dveřmi budou přicházet srozumitelné hlasy blízkých osob. Dá se s tím experimentovat, měnit vzdálenosti, úhly a ohniska odrazu, stejně jako přímo v té místnosti s lidmi:

(Nikdy třeba na rušné chodbě obchodního centra nemluvte o prodavačce v nedalekém tichém obchodě s otevřenými dveřmi. Pokud třeba kamarádovi chválíte její kozy, často to ona uslyší. Její pozdější odpověď u poklady „..a jsou to jenom trojky!“ vám pak dlouho nemusí dávat smysl..)

Podrobnější vysvětlení by bylo tak na sepsání manuálu, ale stejně to spousta lidí zná, takže jen jednu opravdu všeobecnou radu. Nikdy nic důležitého nesdělujte poblíž zrcadla nebo zrcadlové stěny. V mnoha ohledech je to podobné, jako byste zapnuli reproduktor..

Takže tímhle jsem se opět bavil v pozdní hodině, když už většina přítomných byla na poněkud rozdílné planetě. Nemohl jsem si nevšimnout spontánního hloučku tří mladých dam, které se podle občasných kradmých pohledů zrovna bavili o mě. Stačilo pár nenápadných kroků abych se ocitl ve fokusu a část hovoru zaslechl.

„…hele a oni se rozešli po tolika letech? No ty jo.. Hele, a on už je před tím dvakrát rozvedenej? Ty, nebude on nějakej divnej??“

„No, já nevím, ale co mi o něm říkal Pavel, tak když si prej někoho našel, tak si tu babu pak taky většinou vzal a 7 – 10 let s ní vždycky vydržel. Prý ho nikdy moc neužilo na milión těch vztahů „na zkoušku“, jak to omlouvaj chlapi, co se bojí uvázat..“

Nemůžu říct, že by mě taková komunikace egoisticky nepotěšila. I když vím, že čím méně do duší ostatních lidé vidí s tím větší chutí je hodnotí a rozebírají.

Ale asi mám teď nějaké hezké období. Mám komunikativního a emocemi prodchnutého psa a dokonce se mi nepotvrdila jedna stará smutná „pravda“. Z minulých vztahů jsem si pamatoval, že díky partnerce jsem poznal a získal za přátele její kamarádky a známé. To pak z rozchodem zase většinou padlo. Přátelé partnerů se po rozchodu často stávají latentními nepřáteli. Většinou už jen jaksi z principu a lidské setrvačnosti.

To se mi v poslední době naopak nepotvrdilo. Nerozumím tomu, ale jsem za to ohromně rád. Je jen málo povznášejících věcí, jako situace kdy vám některé kamarádky ex partnerky dají obyčejnými činy a pozorností najevo, že by s vámi chtěli kamarádství udržet i nadále. Neplatí to zdaleka o všech, protože každý má svých životních starostí dost, ale kupodivu jsou takoví a teď s odstupem času se jejich reálné kamarádství začíná v drobnostech ukazovat. Většinou si teď také uvědomuji, že jsou to lidé s velkou vnitřní hodnotou.

Ale chtěl bych skončit tuhle soukromou emotivní story a zamyšlení spíše vážně a smutně, protože takový život většinou je. Tu radostnou vztahovou emoci a její náhražku jsem v začátku myslím dostatečně popsal. Bohužel vztah bývá i o zradě a o zklamání.

Je velmi tristní čelit jako muž situaci, kdy se vaše partnerka dozví o vašem selhání, zradě či nevěře. Moc těžko se hledají slova, kterými vysvětlit něco neodpustitelného. Koukáte na vaší partnerku, která sedí na gauči, hluboce zraněná vaší zradou, možná se sehnutou hlavou pláče, nebo k tomu má blízko. Toužíte najít slova jak vše vysvětlit nebo aspoň zmírnit.

Docílíte však jen prázdného pohledu hluboce zklamaných, smutných očí, než zdrcená partnerka zase sehne hlavu. Jsou to situace, kdy omlouváte neomluvitelné, kdy vy jste to zlo. Každý poctivý chlap se snaží, aby se těmto situacím vyvaroval a aby podobné hovory nemusel prožít příliš často.

Bohužel s Kosmou mám i tohohle smutku víc, než asi dokážu snášet. Ten jeho smutek v očích, pocity zrady a ponížení. Prožíváme to a opakujeme stále znovu, v podstatě pokaždé, když sedí u své misky a já jej despoticky nutím, aby z vývaru dojedl i mrkev…

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

Jako by jsme pošpinili naši dnešní dobu.
Žijeme si nad poměry, v srdcích máme zlobu.

Lidem se už vytratily klid a něha v hlase,
v televizi vyjímá se páv a nebo prase.

K smíchu je dnes romantika poctivýho kluka.
Holky koukaj na hvězdy jen, když je někdo šuká.

Sami k sobě zbytečně jsme, někdy, velmi tvrdí.
Lásku mnohdy nabízíme těm, co na nás prdí.

Jednou se to možná změní, ta doba už klepe.
Jen chtít začít u sebe a všem nám bude lépe.

Nestyďme se říkat dětem, že je máme rádi.
Nebojme se nadat známým, když jsou jako hadi.