Občas někoho vezmu na výlet k Macoše. Nejlíp, když prší a nebo je zima. To se tam nefláká moc turistů.
Stojíme na horní plošince a koukáme do hlubiny. Pak sáhnu do kapsy. Kdysi mi někdo řekl tajemství, velké kouzlo, co se splní, když mu věříš… , vytáhnu z kapsy pár drobných mincí. Většinou nějakou exotickou měnu co zbyla z cest, nebo starobylé penízky, jejichž platnost už vzal dávno čas.

„Tady máš jeden a zahřej ho v dlani. Něco velkého si taky přej. Neboj se žádat hodně. Chtěj cokoliv, jen musíš opravdu věřit, musíš chtít, ať ti propast přání splní. Pak se nadechni, máchni rukou a…hoď!“

Je to tak zvláštní, vidět penízek jak letí. Ten pohled se nikdy neomrzí. Dlouhých několik sekund vidíš tu blyštící se jiskru kovu, jak rotuje a nehlučně padá. Ostříš oči, nedýcháš..a nakonec ji tvůj pohled stejně neudrží.

Kde je mince nesoucí tvé přání? Možná dopadla až na dno, možná se však rozplynula při tom letu. Vzal si ji jiný svět, jiná dimenze jako daň za tvé přání.

Ta mince je Šém. Magický předmět, který jsi prosytil svým přáním. Při letu rotuje, vydává vibrace, čeří a pohybuje atomy kolem sebe. Předává světu důležitou zprávu. Tvoji zprávu!

Efekt motýlích křídel začíná pracovat. Od teď, pomalu a vytrvale. Neznatelně se řetězí a kumuluje obrovský sled událostí, které pracuji na splnění tvého přání.

Kolik lidí už jsem dovedl k Macoše a kolikrát už jsem si sám takhle přál…za ty roky. Lidi už asi nespočítám, ale těch přání nebylo víc jak pět.

Co si člověk může přát? Co si může přát s klidem…s opravdovou jistotou, že mu to prospěje a neublíží? Těžká volba, velká zodpovědnost…pokud opravdu věříš..

A jestli se přání vyplnila? No, to si pište! Jenže vždycky tak, jak chtěla propast a trochu jinak, než jsem si představoval já. Ano, vždy se do tečky splnilo vše o co jsem požádal…ale ne vždy úplně to, co jsem chtěl. A někdy mi trvalo dlouho přiznat si, že tohle je splnění mého přání… že tohle jsem snad vážně chtěl.

A jak to mají ti druzí? Nevím… Přání jsou tajná a penízek má být vhozen mlčky. Možná to každý z nich bral jen jako zkazku, jako momentální kratochvíli..nevím. Přesto bych se někdy tak rád zeptal třeba:

„Tak co Čumáčku, splnilo se?“ 🙂

No jo, lidská zvědavost je otravná vlastnost. A tak bezvýznamná, když stojíš na kraji propasti. Užij si ten pohled, vhoď penízek, otoč se a vrať se domů.

Protože, když se do ní budeš dívat dlouho, začne se propast dívat do tebe…

Marek Chlíbek – Dago