Rušná ulice pěší zóny velkoměsta. Lidé spěchají tam a zpět, pokřikují u výloh, telefonují nebo se sklopenou hlavou mechanicky jdou, ponoření do svých myšlenek. Nekončící proud individualit a osudů. Míjím se s plačící dívkou, se kterou se SMSkou rozešel chlapec. Málem se srazím s chlapíkem, která má plné ruce práce, aby mu z hamburgeru nepopadalo zelí. Lidé hodně kouří, plivou a moc se neusmívají.

U rohové zdi jedné z křižovatek sedí odredovaný kluk s kytarou a u nohou se mu b…laženě rozvaluje pes. Kluk vydrnkává uklidňující melodii a tiše zpívá, spíš pro sebe než pro diváky. Přesto se někteří zastavují a poslouchají. Někdo blízko a s úsměvem, jiní spíše plaše a v povzdálí, aby nepřekáželi těm spěchajícím za něčím životně důležitým.

Kluk, pes i kytara jsou nepřehlédnutelní a přesto bzukot ulice nijak neruší. Jsou sami pro sebe v bublince klidu, přesto otevřeni každému, kdo se přidá a podpoří je krátkým zastavením.

Dřepnu si na protějším chodníku. Předstírám hledání v batohu a při tom pozoruji tu scénu. Líbí se mi ta melodie i ten zpěv a vůbec mi nevadí, že slyším sotva polovinu. Víc než hudební zážitek je to spíš vlna pozitivních emocí.

S pocitem zahanbení hledám dvacetikorunu. Plánuji, jak mu ji snad nenuceně a jakoby mimochodem vhodím do futrálu od kytary, až půjdu za chvíli „náhodou“ kolem. Co jsem si všimnul, tak těch pár drobných, co tam už má, mu naházely hlavně malinké děti unesené z jeho pestrého zjevu, příjemného hlasu a z přátelského pejska. Opodál postávají usmívající se maminy s kočárky a pootevřené peněženky mají ještě v rukou.

V postranní ulici zastaví drahé auto a vyplivne muže v obleku, s kufříkem a sveřepým výrazem. Jistým krokem vyrazí přes ulici směrem ke klukovi lemován nepříjemným zvukem pípnutí alarmu centrálního zamykání.

Míří do budovy, která má kolem dveří tolik zlatých cedulek, že tam musí přebývat samí nepostradatelní lidé.  V přímé cestě mu překáží bublinka s klukem, ležící pes a poskakující děti. Naprosto znechucený absolvuje několika krokovou okliku ke dveřím. Ostrým hlasem okřikne kluka, kterého míjí:

„Proč netáhneš radši někam makat, sople?!“

„….já už mám všechno hotový, pane.“

Lidmi proběhne tichá vlna smíchu.

„No, moc nedržkuj! A co ten pes? Proč nemá košík? Co když někoho pokouše??“

„To on neumí, pane…“

= = =

Marek Chlíbek – Dago