Má partnerka, bude mít za pár týdnu třicet. Už chystá oslavu pro ty své „roztleskávačky“, partu super kamarádek, které jsou u nás doma „pečené-vařené“. Jelikož se na ty jejich dýchánky už ani všechny nevejdou k jednomu stolu v naší malé pergole, řekl jsem si, že udělám Janě další, ať je má kde usadit. Vždycky jsem chtěl pořádný stůl. Aspoň na zahradě.

Poctivý a obyčejný, stlučený z nahrubo hoblovaných fošen, s kresbou dřeva prastarých stromů. Těžký stůl, co unese i tři opilé tanečnice a co se hned nerozsype pod vibracemi divokého sexu, jako ty šroty z IKEA.

Včera jsem si snesl z půdy desky, schované ještě po pradědovi a začal jsem sbíjet a hoblovat. Hoblování je zvláštní činnost. Trpělivá, těžká na ruce, ale perfektně vyčistí hlavu. A myšlenky si volně plynou…

„Ty Vole, třicet! Jak Ji to asi změní?“

U třicátnic jsem už viděl ledacos. Je to asi nějaká magická hranice, nebo co. Jakoby naše společnost ženským vnutila představu, že třicítkou se všechno mění. A přitom o nic nejde. Aspoň v očích chlapa, teda. Všechny moje partnerky mi vlastně utekly ještě před třicítkou… Vlastně jsem s tak starou ženskou ještě nežil… 🙂

Jaké to asi bude..??
No nic, jdu zas hoblovat…však to brzy poznám! 🙂

Marek Chlíbek – Dago

Stůl je základ každé pevné sociální buňky. Schází se u něj rodina po pracovním dni, rytíři při návratu z křížové výpravy i „teroristé“ při plánování odporu proti totalitě. Stůl by měl být tak pevný, aby se dal vždy převrátit a čelit za ním útoku indiánů 🙂
No a opora pro hezké milovaní je samozřejmostí. na stole, pod stolem i o bok stolu.. 🙂