Ráno jsem vyšel na dvůr, trochu se prodýchat a nastavit tvář vycházejícímu sluníčku. Zvedl jsem čumák, roztáhl dlaně, zavřel oči a vnímal paprsky.

S drsným bzukotem mi něco dosedlo zezadu na vyholenou hlavu. Podle síly v nohou jsem to tipoval na opravdu velkého brouka, minimálně zlatohlávka.

Lehkým krokem a s pocity, jak mi neurvale chodí po hlavě, jsem se vydal dveřmi domů k nejbližšímu zrcadlu. Už po cestě mi obešel hlavu, chvíli postál na hraně ucha a pak přešel na tvář mezi oko a nos.

Periferně jsem registroval blanitá křídla, žlutý zadeček a taky drápky nohou v kůži obličeje hodně bolely. Z počítače hrála má oblíbená písnička a já v zrcadle pozoroval, jak se mi na obličeji hřeje teta Sršeň. Já pozoroval v zrcadle ji a ona mě. Má obrovské nádherné oči, ale je v nich něco bolestivě děsivého. Zvlášť, když jí začal nervózně pulzovat zadeček z toho, co viděla v zrcadle..ze mě.

Myslím, že sršeň je velmi inteligentní hmyzí bytost, a doteď si myslela, že přistála jen na nějaké bezvýznamné součásti přírody.

Až zrcadlo jí dodalo komplexní pohled, komplexní poznání kontextu v celé své pravdivosti.
Stáli jsme tak spolu snad pár minut, vyděšení jeden z druhého. Dva tvorové, mající schopnost jeden druhému velmi ublížit a také jeho přičiněním přijít k úhoně. Byli jsme tiší a nedůvěřiví. Spojoval nás pohled do zrcadla.

Hlavou se mi honily myšlenky na vysvětlení podstaty života, na příměr kdy je naše vnímání, které považujeme za komplexní, natolik omezeno, že to co vnímáme jako skutečný svět, jsou jen odlesky skutečného světla zvenčí na stěně temné jeskyně, ve které prožíváme své omezené životy. Až jednou a pro některé, přijde krátká možnost vyhlédnout vchodem jeskyně ven, do skutečného zářivého světa. Zvláštní pocit..

Ukončil jej prudký vzlet sršně z mé tváře, která dál nesnesla pohled do zrcadla. Chvíli putovala po bytě a já si stačil dojít pro foťák. na délku měla dobře čtyři centimetry. Na fotce je shrbená k útoku, protože ji děsil blesk a cvakání fotoaparátu.

Pak jsem ji opatrně utěrkou vyprovodil k otevřeným dveřím. Nevím, co si z toho setkání odnese do svého života ona, ale já tu sedím, občas kouknu do zrcadla a přemýšlím.

Přemýšlím hlavně o tom, jak bych teď vypadal, kdyby mě do toho xichtu fakt píchla… 🙂

Marek Chlíbek – Dago