Den před Vánocemi jsem šel do supermarketu dokoupit dárky, které jsem nestihnul. Když jsem uviděl ten dav lidí, přešla mě chuť a začal jsem si říkat pro sebe: „Můžu tu čekat věčnost,nic nestíhám, a ještě co všechno musím vyřídit… “ Vánoce začínají být čím dál tím stresovanější, shon přespat!“

Nakonec sem se přece jenom probojoval do oddělení s hračkami a začal jsem nadávat na ceny, říkajíc, jestli si vůbec moje dcerka bude s těmito hračkami hrát! Když jsem tak bloudil po regálech, tak jsem uviděl jednoho, snad pětiletého chlapečka, který si k sobě tulil jednu malou panenku.

Měl strašně smutný pohled přitom, když hladil panenku po vlasech. Potom se otočil k jedné starší dámě a říkal jí: ,,Babi, jseš si jistá, že nemám dost peněz, abych koupil tuhle panenku?“

Starší dáma mu odpověděla: ,,Ty to dobře víš sám, že nemáš dost peněz, zlatíčko!!“

Potom poprosila vnuka, aby na ní chvilku počkal, že se jde na něco podívat. Rychle odešla. Chlapeček ještě stále měl v náručí tu panenku. Nedalo mi to, nakonec jsem k němu šel a ptal jsem se ho:, ,Komu chceš koupit tu panenku?“

,,Tuhle panenku chtěla moje sestřička k Vánocům ze všeho nejvíc. Byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese pod stromeček.“

,,Tak, když jí tak chtěla, tak jí to Ježíšek přinese určitě pod stromek, ne?“

,,Ne,ne, tam, kde moje sestřička teď je, nemůže Ježíšek přinést dárky. Aby panenku dostala,musím jí dát mamince, aby jí sestřičce odevzdala, až tam k ní půjde“

Oči mu přitom ještě víc zesmutněly. „Moje sestřička už šla k Ježíškovi, aby byla s ním. A tatínek mi povídal, že maminka za chvilku půjde taky za Ježíškem, tak jsem si myslel, že by jí tu panenku mohla vzít.“

Potom mi ještě ukázal jednu milou fotku, na které se usmíval. ,,Tuto fotku bych jí chtěl taky poslat, aby na mě nikdy nezapomněla. Mám moci rád svou maminku a chtěl bych, aby neodešla. Ale tatínek říkal, že musí odejít, aby mojí sestřičce nebylo smutno.“

Potom se zase podíval s těma jeho neuvěřitelně smutnýma očkama na tu panenku. Rychle jsem si vyndal peněženku a nepozorovaně jsem si z ní vytáhnul potřebnou bankovku. Pak jsem řekl chlapečkovi: “ Pojď, přepočítáme tvoje peníze, jestli budou stačit na tu panenku.“

Při počítání jsem rychle přidal k penězům, které mi podával, ty svoje tak , aby si toho nevšimnul a začali jsme počítat. Peněz tak bylo nakonec dost.

Chlapeček zavolal: ,, Děkuju Ti, Ježíšku, že jsi mi dal dost peněz. Pak se na mě podíval a řekl: ,,Víte, včera jsem poprosil Ježíška, aby mi dal místo dárků pod stromeček radši dost peněz na panenku, aby jí mohla vzít moje maminka sestřičce a on mě vyslechnul. Ještě jsem chtěl koupit mamince jednu bílou růžičku, ale o to už jsem se neodvážil prosit.Ale on mi dal nakonec stejně víc, abych mohl koupit i panenku i růžičku. Víte, maminka má moc ráda bílé růže.“

Po chvíli se chlapečkova babička vrátila, změřila si mě nedůvěřivým pohledem a oba odešli. Po setkání s chlapečkem jsem pokračoval v nákupech, ale už v jiné náladě, stále jsem na tu příhodu musel myslet. Potom se mi to všechno spojilo. Vzpomněl jsem si na zpravodajský šot v televizi, který jsem jen letmo shlédnul snad před dvěma dny. Nezaujatá regionální novinářka tam informovala o opilém místním řidiči, který zavinil nehodu s jiným autem. To řídila mladá žena a vzadu v sedačce vezla svojí dcerkou.

Holčička po silném nárazu utrpěla zlomeninu páteře a další těžká zranění, takže její tichý pláč navždy utichl ještě dřív, než se hasičům podařilo vystříhat ji z pomačkaného vraku. Alespoň maminku se jim podařilo vyprostit včas a dopravit ji živou do nemocnice, byť ve velmi kritickém stavu.

Dva dny po mém setkání s chlapečkem jsem si přečetl v internetovém zpravodajství článek, který oznamoval, že chlapečkova maminka nakonec také zemřela. Jeden přiopilý ubožák mu tak sebral maminku i sestřičku, které on měl tolik rád. Vytáhnul jsem z kapsy mobil a po pár dotazech jsem zjistil datum a hodinu pohřbu.

Zastavil jsem se v místním květinářství a objednal jsem kytici bílých růží. Za pár dní jsem s ní zajel do blízkého krematoria na pohřeb. Ve studené, strohé a neosobní místnosti, kde se příbuzní a známí naposled a zřejmě tak nějak standardně loučí se svými nejmilejšími, ležela na podstavci otevřená truhla. Lidé všude kolem pokládali více či méně vkusné kytky a zahlédnul jsem i pár opřených věnců s různě emotivními nápisy. Mladá žena ležící v rakvi měla již v ruce také kytici bílých růží. Vedle sebe měla položenou chlapečkovu fotku a panenku. Oči mi trošku zvlhly a ještě před obřadem jsem opustil hřbitov. Odcházel jsem s pocitem, že i můj život se zase trochu změnil.

Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a sestřičce, byla neuvěřitelná a nepředstavitelná.

.