Baba Jaga a Bůh

17. 01. 2010  |  Rubrika: Úcta k ženám  |  3 Komentářu

I v dnešní době existují ještě na světě místa, kde čas běží tak nějak jinak. Kde tě nesvírá civilizace, můžeš procházet surovou přírodou, vnímaje její krásu, avšak stále ve střehu před možnými nebezpečími. Opravdový chlap někdy zatouží ztratit se na pár dní v divočině, uspořádat myšlenky a přitom změřit své sily s nespoutanou přírodou i jejími zvířecími dětmi.

I v těch tajemných, zapomenutých místech osamoceně žijí lidé, kteří jsou tak nějak jiní. Když jsi u nich, připadáš si jako součást mystické báje, která se právě píše. A když se pak , po nějaké době, opět vrátíš domů, začneš časem přemýšlet, zda lidé, které jsi tam v těch hlubokých lesích potkal jsou opravdu lidmi. Možná se spíše jednalo o bytosti, které, berouce na sebe lidskou podobu, tě měli něčemu naučit, něco sdělit…nebo snad i před něčím varovat?? Možná ano, možná ne. Bylo – nebylo? Kdo ví…

Ta milá stará paní má šedivé vlasy spletené v malý cůpek, je jí už je snad přes osmdesát a právě se belhá ke své chaloupce s nůší plnou dříví. Je tichý červnový podvečer a odkudsi zdálky voní lípy. Naše babička složila dříví na zápraží a shýbá se, aby vstoupila do své chaloupky.

”Buď zdráva, matko Světlano, kdepak jsi to byla?”

“V lese, synku, ve svatém háji. K bábám jsem se modlila.”

”K bábám?”

“K moudrým, ke světlým. A také ke stromům.”

“A jak ti bylo, matko Světlano?”

“Jej synku, dobře, dobře. Já tam byla taky bába.”

“Bába?”

“Bába je ten, kdo je moudrý, kdo je světlý.”

”A co ty stromy?”

“Ty do něj vstoupí. A celý les, a hory, a nebe. A pak je dobře, jej dobře, synku.”

”Dobře?”

“Dobře, jej moc dobře. Smrt ztratí sílu. Až přijde a zaklepe, bábu nenajde.”

“A co najde?”

“Oběť najde, jágu najde. Dřeva založila, ohníček udělala, jágu obětovala, smrt si ji vzala. Bábu nenašla, bába nebyla.”

“Jakou jágu?”

“Oběť zápalnou—trochu ovsa, suchou trnku, kapku medu a dvě jahody, byly to první letošní. Dobrá byla oběť, bábu nebolela, ráda ohni dala. Kouř stoupal k nebi, očistil Světlanu, byla pak bába, byla moudrá, byla světlá.”

“A jak to říkáš, že “smrt nenašla bábu”?”

“Napřed se udělalo dobře, a pak byla Světlana bába. Viděla život: jeden život, dva životy, moc životů. A viděla smrt: takhle … takhle blizoučko. A pak celý les, a hory, a nebesa vstoupily do báby. A pak bylo dobře—dobře—dobře. A pak už nebyla ani Světlana, ani bába. Jak by ji nějaká smrt mohla najít? A tak si smrt vzala, co zbylo v ohni—a spokojená odešla.”

“Hm. Dobře, matko Světlano, ale věříš ty ve spásu své duše?”

“Jaj duša, duša moja, ta je synku všude, tvoja duša a moja duša, to je jedna duša, kdo je bába, ten je duša, a ten je všude.”

“A přijde pak do nebe?”

“Nebe? Nebe je vysoko, jaj, nebe je vysoko. Ale duša nepřijde do nebe, co by tam tak vysoko dělala, nebe přece přijde do duši, nebe a ptáci a zvířata a stromy a hory a celá země, všechno to přijde do duši, všechno je duša, kdo je bába.”

“Ale … hm, matko Světlano, hm… víš, my věříme v jediného Boha. Ten stvořil náš svět a řídí ho. A duši, tu nám také stvořil On.”

“Svět, synku? Svět? Ty nevíš, jak se tvoří svět? Na to je aj tma.”

“Jak to, jaká tma?”

“Svět je tam, kde je světlo, a světlo je tam, kde je tma. Tma je k tomu, aby se vidělo světlo. A kde je duša, tam je světlo, a tam je také svět. A tam je bába, a bába to vidí. Kdo další by to řídil? Duša je přece světlo, jedině tak se tvoří svět. Ze světla—a ve tmě.”

“Ale víš, matko Světlano, jsou přece lidé, kteří nemají rádi—jak ty říkáš, “světlo”, a ti přece nepřijdou do nebe, ty si Bůh k sobě nevezme. To by přece nebyla žádná spravedlnost, ty musí Bůh potrestat! Jak by také jinak řídil svět? To je přece to hlavní, co On musí udělat!”

“Jaj synku, synku, už abys taky konečně byl bába. Udělej jágu, synku, udělej malou skromnou jágu, kousek chleba, trochu mléka, suchou švestku, udělej svou jágu a pokorně ji odevzdej. Protože dokud nebudeš bába, budeš pořád hledat někoho dalšího, kdo řídí tvůj svět. Někoho přebytečného. Budeš-li spravedlivý, možná, že ho i najdeš—ale lekneš se. Ten přebytečný, to není tvůj Bůh, to jsi byl ty sám! Udělej jágu, synku, malou skromnou jágu, a odevzdej ji v lásce a pokoře. Pak nezbyde nikdo, koho by našla smrt, pak budeš i ty bába, tak jako je Světlana bába.”

“A kam přijde ta oběť?”

“Jaj nebude, nebude jága, pak tu nebude.”

“Jak?”

“Smrt si ji vzala.”

“A to je kdo?”

“Smrt, Morana, ta, jež přichází nepozvána. Ale kdo obětuje jágu, ten si ji naopak pozve sám.”

“A to je bohyně, ta Morana? My křesťané, my máme pouze jednoho Boha. To je totiž mnohem pokročilejší náboženství než pohanství. Ale vy jistě máte ještě někoho jiného, než Moranu?”

“Třeba Radegast. Ale to je stejná duša jako Morana.”

“Jak, stejná duše?”

“Jako Pěrun. To je také stejná duša. Jen pokaždé vypadá jinak. To tak jen naši lidé říkají. Pěrun metá blesky, a naopak Morana, ta zase ničí tiše. A Radegast, ten neničí, ten zase ochraňuje. Ale ten je zase ta samá duša. A kdo je bába, je také ta samá duša. A stromy a zvířata a hory jsou také ta samá duša jako Morana, Radegast, Pěrun nebo bába. Docela stejná, jako ty sám.”

“Takže ty vlastně také věříš v jediného Boha, jen se ti pokaždé zdá být jiný? To jsem o pohanech nevěděl. Matko Světlano, a není to náhodou ten samý Bůh jako náš?”

“Jsi na dobré cestě, synku, jsi na dobré cestě. Všechno je jedna duša, jedna jediná veliká—veliká duša. Neznám tvého Boha, ale pojď se mnou, a vyzkoušíme ho. Mluvení, to je málo. Uděláme jágu, dnes je takový krásný tichý večer. Už jsem stará a nohy mě bolí, ale pojď, půjdeme ještě jednou do lesa a uděláme spolu malou skromnou jágu. Tady, vidíš? Dám ti kousek másla, a hrst sušených jeřabin. Pojď, naučím tě dělat jágu. Smrt půjde přitom okolo tebe, ale ty se jistě nebojíš. Vždyť je takový krásný večer. Kdybych byla mladá, pozvala bych tě k sobě do chaloupky. Ale teď už jsem stará, a tak tě pozvu jen k ohníčku do svatého háje. Pojď, pozveme také tvého Boha a pokorně mu nabídneme naši malou jágu. Pojď, vstoupí-li do tebe on stejně jako stromy a hory a nebe, staneš se ty sám bábou. Pak nebudete dva, tvůj bůh a ty. A pak už se také staré Světlany nebudeš muset na nic ptát.”

“Světlana … neříkají ti náhodou jinak? Pořád se mi vybavuje jedno jméno, dodnes se nám zachovalo v ruských pohádkách, bude asi moc staré.”

“Myslíš Bába Jága? Ale říkají, synku, říkají. Synové, ti si mě ještě budou vážit, vnukové, ti už se mě budou jen bát, a jejich synové, ti už dávno zapomenou, že bába znamenalo moudrá, a jága že byla oběť, pro ty už bude Bába Jága jen zlá čarodějnice, která házela všechno do ohně, a budou s ní strašit své děti — když budete zlobit, tak vás tam ta Bába Jága hodí taky.”

“Hm, … smrti se nakonec bojí každý. Takový pěkný kousek másla, a takové sladké jeřabiny, to všechno se jen tak spálí, zničí, vždyť ty sama pak budeš mít hlad. Není to škoda, naházet to všechno jen tak do ohně? Takové dobré věci! A vlastně… skončí to vůbec jenom u jídla? Pak není divu, když někdo nepochybuje, že bys do toho ohně hodila i malé dítě.”

“Hodila—nehodila. Tak ty se přece bojíš, synku? Prozradil ses… Všechno je přece jedna duša, i bábu Světlanu jednou hodí do ohně, až přestane dýchat, a popel pak zahrabou. Ale tobě by stačila jen malá skromná jága. Malý kousek másla a hrstička suchých jeřabin. Když se jich opravdu vzdáš—ty sám – a nebude ti přitom zatěžko, že pak budou chybět k jídlu, když tebe samotného přestane bolet, že je to vlastně holý nesmysl, házet potravu do ohně—pak i ty sám budeš pro smrt málo důležitý, málo užitečný, málo zajímavý—a ona to u tebe dlouho nevydrží a odskočí si jinam. Jen se tě tak lehce dotkne—to abys na ni nezapomněl.”

“A já zůstanu … živý?”

“Budeš bába, jaj ty budeš bába. Budeš to chápat a nebudeš se muset ptát. Bude ti dobře, bude ti moc dobře.”

“Ale víš, matko Světlano, já jsem tě původně chtěl obrátit na naši víru. Mohla bys založit klášter. Velký kamenný klášter na skále nad řekou. Žít celý život v Bohu a učit to ostatní. Zvěstovat Boží slávu. Rozdávat milosrdenství…”

“Synku, to všechno se ještě stane, a víckrát než jednou. Jaj uvidíš, i krev poteče. Ale teď už jsem stará a nezbývá mnoho času. Pojď, uděláme spolu jágu. Malou, skromnou jágu. Kousek másla a hrstku jeřabin. Pomodlíme se spolu k bábám, k moudrým, k světlým, a ty přijdeš mezi ně. Stačí ti na to malý ohníček, nepotřebujeme velký kamenný klášter. Pojď, synku. Obejmeš strom, a ten do tebe vstoupí. Podíváš se do nebe, a ono ti spadne do klína. Vystoupíš na horu a ona se stane tvým tělem. A bude ti dobře, moc dobře. Jej synku, ty budeš bába. A smrt—ta nad tebou ztratí moc. Přijde, zaklepe, ale nenajde tě. Pojď, tady ti dám ještě lžičku medu, ale už honem pojď.”

3 komentářů to “Baba Jaga a Bůh”

  1. babajasvaga napsal:

    Doporučuji všem dobrým lidem, voda voděnka má v tyto dny velmi léčivé vlastnosti… zdravím.

    “ „Najintenzívnejšie vlastnosti vody začínajú 18. januára približne medzi 15:30 do 21:30 a pokračujú 19. januára od 10:30 do 14:00,“ (čas na SK a v CZ) povedal vedúci laboratória biofyziky vody Vedeckého ústavu ekológie človeka a hygieny životného prostredia Stanislav Zenin.“
    ———

    http://energieupramene.blogspot.com/2020/01/zdrava-voda-18-19-ledna-kazdeho-roku.html

  2. babajasvaga napsal:

    Dostal jsem tento odkaz na článek na AE od člověka „MAX“, tímto děkuju za krásný čtení a jak s tím souzním děkuju podruhé a ty krásný jednoduchý pravdy děkuju potřetí, poklona.
    Vlastně jsem si tak trochu připomněl čas kdy mi bylo sděleno (trochu podivné co píšu, člověk by asi řekl „když jsem vymyslel… 🙂 mé jméno složené ze slabik, baba ja sva ga, i přijal jsem dobrovolně.

    Dnes se mne děti na procházce ptaly (že by náhodička hihi) jestli je babajaga hodná či zlá. Povídám že jednou je hodná ale když by chtěla, može být i zlá, záleží na okolnostech a hlavně na ní. Ale zlá ve smyslu jak na koho a taky jak to kdo vidí z kterého pohledu.
    Dříve byla babajaga vždy hodná, ale někomu to začalo vadit co se v našich pohádkách píše i začali nějací nám cizí lidé přepisovat naše knihy s tím, že psali o babajaga opačné věci.

    Babajaga vlastně možná znamená „Jojo su(jdu) na Cestě“, baba, ja= já, ga=Cesta.

    —-
    Jednou já, jednou ty…vždyt jsme oba z Jednoty…
    https://www.youtube.com/watch?v=xqckdr-yC_Q&feature=youtu.be&t=14

  3. Daro napsal:

    Jednou když jsem byl o dost mladší jsem dělal u lisů. Ta práce nebyla vůbec náročná „na hlavou“ a tak jsem často pouštěl myšlenky jen tak volně plynout. Různé nápady, sny a tak. Někdy to vyzkoušejte, i když to zní divně dá se to.
    Jen tak z legrace jsem si položil otázku: „Proč je na světe vůbec člověk ?“ a obratem jsem si odpovědel bez zaváhání : „…aby udržoval rovnováhu.“ V ten okamžik to bylo, jako kdyby mě někdo praštil přes hlavu, klasik by řekl, že ho osvítilo… Jde o to jak jsem to cítil, udržovat ne nastavovat. Jsme nástroj, ne ruka co vede samovolně a ničí nebo přetváří k obrazu svému. Po takřka 20ti letech jsem si na tu chvíli znovu vzpoměl, protože stále hledám svůj smysl a snažím se jít to správnou cestou Tao. Jsem na ní nebo jsem sešel? Doufám že stále udržují rovnováhu a nestávám se samovaným hybatelem nebo stéblm strávy ohýbané větrem… Čas ukáže

Vložit komentář

 
 
Služby funkční Magie