První Máj 2015 pro mě začal smutně. V noci před půlnocí jsme se vraceli autem domů. Mezi poli nám přeběhl před světly zajíc. Než jsem si stačil vnitřně uvědomit tu jeho veselou ladnost pohybu, kterou zajíci mají, zmizel opět ve tmě.

Bohužel v příští sekundě jej následoval zajíc druhý. Natvrdo brzdy, ale na těch třech metrech to nezměnilo nic.. Obě děvčata, která jsem vezl, hrubě zadržely bezpečnostní pásy a po autě se jim vysypaly obsahy kabelek. Přes to jsem vnímal hlavně ty tupé rány, jak zajíc v kotrmelcích prochází pod podvozkem.

 Odstavil jsem auto na kraji silnice a zapnul výstražná světla. S rozsvícenou čelovkou jsem se vydal dozadu těch pár desítek metrů k tělíčku zajíce. Po pár krocích jsem jej uviděl ležet na boku. Škubal zadníma nohama a vydával tiché pištivé zvuky. Šel jsem k němu, abych udělal to, co již mockrát před tím. Chtěl jsem mu zlomit vaz. Nerad nechávám trpící zvířata umírat zbytečně dlouho. Zvlášť, když jsem jim utrpení způsobil já sám.

 Ležící zajíc mě viděl se přibližovat. Oko mu ve svitu čelovky zářilo červeně. Začal škubat nohama mnohem prudčeji a točit se na zemi do kolečka. Několikrát se i převrátil a, ani nevím jak, dostal se zase na nohy. Zaujal svůj typický shrbený postoj, i když tlapky měl krvavé a vytočené v nepřirozených úhlech. Také srst měl místy slepenou srstí. V mase jeho hřbetu jsem viděl hluboké brázdy, které tam vyryly kovové výstupky spodku auta.

 Zastavil jsem se v tiché úctě. seděl, Díval se na mě a třásl se. Neznatelnými, asi centimetrovými pohyby si začal rovnat své tělo, packy dostávat do míst, kde měly správně být. Nevím, jak se mu to podařilo, ale nakonec se srovnal a seděl a vypadal zase jako obyčejný zajíc. Tedy nebýt té krve a chlupů všude kolem a také pruhů vylézajícího masa po jeho tělíčku.

 Pak se zajíc trošku pozvedl na svých nožkách a udělal první krok. Hodně roztřeseně a hodně váhavě. Muselo to strašně bolet…ale strašně! zajíci bolestí nikdy nepláčou, víte to? Připadají nám legrační, ale jsou to neuvěřitelní bojovníci, připravení nasadit do své záchrany – útěku veškerou svou dostupnou energii.  Zajíc piští jenom strachem, ale když pozná, že je to zbytečné, tak bolestí už ne. Bolest snáší mlčky i kdyby mu člověk zaživa řezal uši nebo nohu. Vím o tom své, když jsem si kdysi, kdesi, jednou, něco dokazoval. Sobě, a hlavně pár dalším psychopatům, nelítostnějším než tehdy já.

 Tohle všechno mi prolétlo hlavou, když udělal další krok a pak další..a další! Krok za krokem stále jistěji mířil po silnici do blízkého pole. Na šedavém asfaltu po něm zůstávaly černé skvrnky, jak jeho tlapičky razítkovaly jeho vlastní krví.

Byla to naprosto epická situace. Daleko za zády jsem měl auto s dvěma vyděšenejma civilistkama a noční tmou žlutě brobleskovaly světla blinkrů v nouzovém režimu. Po nebi putovaly těžké mraky, které jen s těží prosvěcoval měsíc, již se chystající na svůj brzký úplněk. Do toho světelný kužel mé čelovky, sledující majestátní odchod těžce zraněného zajíce. Už jsem se ho nesnažil dohnat a ukončit jeho trápení. Jen jsem stál a přemýšlel, zda bych dokázal to co on. I přes těžká zranění se prostě zvednout, srovnat a odejít. Použít poslední zbytky sil a možnosti zmučeného těla. Nejsem si tím vůbec jistý. Chci věřit, že bych to také dokázal. Ale možná bych se jen stočil do klubíčka a poddal se bolesti, pláči a sebelítosti.

 Byla to jen krátká noční epizoda. Pro svět nezajímavá událost. Přesto díky za tu školu Pane Zajíci. Díky, bojovníku!

Marek Chlíbek – Dago