Předloni jsem koupil malý zahradní bazének. Takový ten modrý, s nafukovacím prstencem, jen asi tři metry v průměru. Vedla mě k tomu racionální chlapská snaha ušetřit. Jak peníze, tak čas. Premisa zněla, mít možnost osvěžení kdykoliv po ruce, ušetřit za benzín a vstupenky na koupaliště a udržet doma pod dohledem mladou partnerku i dcerky, které se jinak toulají bůh ví kde. Přidanou hodnotu jsem viděl i v předpokladu, že partnerka bude vodit k bazénku své kamarádky, které v plavkách působí také velmi vkusně.

S přihlédnutím na uvedené okolnosti byl inzerát na bazének v akci vítaný impulz a těch pár stokorun investice mělo být jednoznačným poukazem k úsporám i osobním estetickým zážitkům. Bazén jsem koupil a doma na dvoře zprovoznil. Hned první večer byl fajn potvrzením, že jsem udělal dobře. Strávili jsme s partnerkou ve vodě příjemný podvečer, koukajíc na zapadající slunce a užívajíc si akt padesátiprocentního mlčení (já jsem zticha a ona mele a mele..). Bylo to fajn a těšil jsem se na intimní léto bez nefiltrovaných mezilidských setkání. Pro těžkého introverta jako já, ideální zážitková představa.

Už po pár dnech mi začala realita říkat, že ne vše bude takové, jaké jsem si vysnil. Voda začala zelenat a každé ráno byla plná utopeného hmyzu a bordelu nafoukaného ze střechy. Každý podvečer před koupáním jsem trávil lovením všech nečistot a zjišťoval, že mi k jeho provozování akutně chybí trocha příslušenství.

K bazénku jsem tak postupně dokoupil síťku na nečistoty, chlorové tablety na dezinfekci, plovák na rozpouštění chlorových tablet, tekutý přípravek na projasňování vody, plovoucí teploměr, ochrannou plachu proti padajícím nečistotám, bublinkovou termo-plachtu pro udržení teploty vody, elektrickou filtrační jednotku na čištění vody, solární průtokový panel na ohřev vody a jelikož původní levná filtrace se ukázala jako tragicky neúčinná, tak jsem zainvestoval i do pískové filtrace.

Má drahá polovička chtěla i malé schůdky do bazénu, ale zvýšeným hlasem jsem jí vysvětlil, že je opravdu ještě dost mladá na to, aby mohla, laskavě!, pořádně roztáhnout nohy a ten okraj bazénu překročit. Když jsem si spočítal všechny ty investice, tak mě to koupání už ani moc nebavilo. Nicméně brouky, smetí a kal na dně jsem musel sbírat každý den. S většinou si neporadila ani písková filtrace.

A tak jsem čistil a čistil a říkal si, proč jsem tohle všechno vlastně udělal. Od doby, co jsem kdysi, při přecházení kmene vyvráceného stromu, spadl a s batohem na zádech se nechal proudem vody pod něj natlačit, tak vodní živel zrovna nemiluju.

Ale budiž, aspoň se k nám naučily chodit ty kámošky, což bylo docela zpestření. Většinou teda seděly v pergole, kouřily a vedly chytré řeči. Vařil jsem jim kávu a dával pozor na jejich uječená děcka, cákající se v mém bazénku. To si vynutilo další investici do venkovního koberce a dalšího maličkatého bazénku, aby si dítka měla kde umýt nožičky před vstupem a osušit je při vylézání.

Z rohu zahrady, v tichém utrpení mé introvertní duše jsem pozoroval, jak děcka soutěží v tom, kdo dokáže ten malý bazének z rozběhu přeskočit, aby se rozplácnul v tom velkém. Omítka domu vlhla pod náporem stříkanců a ve vodě přibývaly stébla trávy a nečistot, neustále uvolňovaných z dětských nožiček. Po hodině vody v bazénku vycákáním značně ubylo a tak jsem dětem musel dopustit zase plnou hladinku. Samozřejmě teplou….plynová karma temně hučela a moje ekonomicky laděné srdce tiše krvácelo. A to ani nemluvím o chvilkách, kdy se rozjívené dítě v bazénku zarazí, rysy mu ztuhnou, oči koukají do dálky a kolem něj se zjeví ve vodě žlutavá skvrna…no fuj!

A tak to šlo den za dnem. Příští sezónu jsem se už bazénu zbavil. V podstatě zadarmo jsem jej věnoval kamarádovi, kterému svítily oči v přesvědčení, jaké že ho to potkalo štěstí. Bylo mi ho líto, ale každý si tím musíme projít. Myslím, že je to nesdělitelná skutečnost. Tak, takhle neslavně a finančně nákladně skončila má sebestředná, sobecká touha svázat a vlastnit pro sebe kus energie vody.

Letos, je všechno jinak. Kus za domem mám les, kterým protéká řeka Morava. Jako malý chlapec jsem se v ní každé léto koupával. Řeku jsem měl celý život rád, snad až na pár měsíců po tom tonutí ve větvích potopeného stromu. To jsem se pak nějakou dobu bál i jen přecházet mosty.

Do lesa chodím často běhat a jak začala ta velká vedra, znovu jsem si oběhl a prozkoumal místa dřívějších koupání. Řeka se mění a tak některá již zmizela, ale náhradou vytvořilo meandrující koryto mnohé nové naplavené písčiny a zákoutí. Letos je tedy všechno jinak, chodím se koupat do řeky. Oproti bazénku je to opravdu zadarmo. Řeka je tam stále, ať přijdu nebo nepřijdu. Nepatří mi a nic po mě nechce. Přijít ale mohu kdykoliv, najít si místo a splynout s proudem. Ráno, večer, podle času. V horké poledne nebo v klidu noci, podle duševního rozpoložení.

Voda je stále čerstvá, proudí a je plná energie. Dostávám od ní přesně to ,co od vody čekám a potřebuji. Nestojí mě to nic, jen trochu plánování, znalost vhodných míst a respektování přírodních rytmů řeky. Konec konců těch mladých děvčat, s plavkami i bez, je tam taky dost.

Pár let už studuji magii. Magii ve smyslu pochopení přírody a jejího provázání se zákonitostmi lidského života. Jezdím na konzultace k několika lidem, z nichž mám nejraději stařičkého pána z Brna. Bývalý psycholog, člověk s neuvěřitelným vhledem do příčin a souvislostí. Už jsem o něm párkrát psal.

Často chce, abych mu vyprávěl nějaký zážitek nebo situaci, která mě v každodenním životě nějak zastavila nebo obrátila k přemýšlení. Vyprávěl jsem mu svůj příběh s bazénkem a řekou. Vyprávěl jsem mu, jak jsem seděl v noci v mírném proudu, koukal na měsíc a uvědomoval si, jak mě vlastnictví bazénku vyčerpávalo a jak mě partnerství s řekou nabíjí.

Usmíval se…

Magie, ta opravdová, vstřícná k lidem, učí lidi jak chápat sama sebe a svět kolem. Učí, že vše funguje na podobných principech a tak, poznáme-li pointu jednoho příběhu, můžeme s její pomocí predikovat vývoj situace, která se v našem životě teprve tvoří. Tak lze do určité míry předpokládat, dovozovat, „věštit“ a připravit se na finiš, který jiným lidem ještě nemusí být zjevný. Lze tak i pochopit působení přírodních sil a energií, které sice vnímáme a nazýváme jinak, ale které fungují za zcela stejných principů.

„Víš, Marku, podobně jako tvůj postoj k vodě, funguje i lidský postoj k penězům a majetku. Mnoho lidí jde cestou hromadění, naplnění „svého bazénku“, který pak musejí opečovávat, hlídat a doplňovat. To je velmi nákladné a vyčerpávající.

Šťastní a finančně nezávislí lidé často zprovoznili nějaký funkční systém, který jim umožnil přístup k proudu finanční energie, proudu peněz. Nepotřebují vlastnit nějakou jeho malou statickou část, ale naučili se rozpoznat nějaký neviditelný proud peněz, zjednali si k němu přístup a využívají jeho výhod. Mít trvalý přístup k proudu energie je vždy výhodnější, než se pokoušet vlastnit nějakou její malou část.“

Tohle mi dávalo smysl, protože jsem podobné věci už četl nebo slyšel mnohokrát. Ale až když si člověk uvědomí, že je toho reálnou součástí, že má ve vlastním životě příklady jak distribuce energie funguje, pak teprve…možná…najde odvahu hledat ten svůj proud, tu svou energii.

Prý to tak funguje i s láskou… Je to stejně silná energie jako každá jiná v přírodě. Ale to už jde mimo ně. S láskou jsem nikdy neměl štěstí a pochopení jejího toku je v tomto životě, obávám se, nad mé citové možnosti…

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

Svůj život vnímáme podle programu, který jsme dostali v dětství..

Osobní prožitek kvality života plyne z velké části na prožitku vlastního dětství. Patřím ke generaci, která vyrůstala v poměrně klidné době, bez války, ale v podmínkách relativního nedostatku, plynoucího ze socialistického hospodářského systému.

Díky tomu mě a mým vrstevníkům nutně připadá současná doba dostatku a absolutní dostupnosti čehokoliv jako něco blízkého rajské zahradě. Mám-li potřebu nebo chuť c podstatě na cokoliv, jdu a koupím si…v podstatě kdekoliv a kdykoliv. srovnám-li to se svým dětstvím, je to úžasný svět spokojenosti.

Pokud jednou ale životní úroveň opět trochu klesne, věci budou drahé a nedostupné, nebudu s tím mít zásadní problém. Prostě jen opráším program s dětství, budu si zajišťovat jen životně důležité věci, a z těch luxusnějších si budu pečlivěji vybírat a jejich opatření dlouhodobě plánovat.

Pro mě běžná představa světa, ve které stále umím žít, a na který se svým způsobem opět těším. Životní úroveň se pohybuje ve vlnách a tak nepochybuji, že určité technické omezení dostatku v budoucnu opět přijde. Většina mé generace se s tím srovná bez problémů…

Je mi velmi líto dnešních dětí! Většina se narodila do kapitalistického dostatku. Nechápou pracovní vytížení a stres svých rodičů, nevnímají co jsou to půjčky, úvěry hypotéky. Vnímají jen přímé důsledky těchto nástrojů. Hezký dům, kvalitní auto, dostupnou elektroniku, dostatek oblečení a přebytek jídla.

Je to jejich dětský program, otisk stylu života, který jim připadá normální a se kterým budou už navždy srovnávat kvalitu svého života kdykoliv v budoucnu. Dnes nevnímají, kolik peněz, stresu a času to stojí jejich rodiče, ani že je to žití na dluh na úkor těch chudších a vlastně celé planety. Je to styl života, který budou už navždy vyžadovat.
Jako rodiče se svým dětem snažíme dopřávat to nejlepší. Je to normální a přirozené. Jen to vždy není správné. každý má právo na luxus, pokud si na něj poctivě vydělal, a nemá cenu máchat dětem čumáček v uměle vytvářené chudobě nebo pocitech viny vůči těm méně úspěšným.

Neměli bychom ale zapomínat, že životním stylem vychováváme a programujeme. Oproti neudržitelnému luxusu (protože nic jiného naše dnešní životy nejsou!), bychom měli dětem ukazovat i druhou stranu možného života. Aspoň střípky jednoduššího života, fungování venkova a vůbec pochopení toho, kde se vlastně berou potraviny v obchodech a kolik je za jejich přípravou práce a času. klidně poutavou a dobrodružnou formou.

Je to smysluplné, je to zajímavé a hlavně je to důležité, pro určitý komplexní pohled našich dětí. Malého sebestředného sobce neotočí na správnou cestu procházka po vesnickém hospodářství, ale spousta dětí z toho bude u vytržení. vidět slepici jak snáší vajíčko, nebo zjistit že hnůj docela smrdí může být zkušenost, která se zapíše do hlavy navždy.

Nemám příliš rád apokalyptické kecy nicméně se domnívám, že dramatická změna životního stylu nás v budoucnu opravdu čeká. Ohledně psychické připravenosti našich dětí si nedělejte iluze. budoucnost pro ně bude velmi krutý svět.

Udělejte si klidně vlastní maličký výzkum kolem sebe. Možná zjistíte, že většina dětí lidí tzv. střední třídy do věku deseti let, žijících ve velkých městech, byla za svůj život častěji na dovolené u moře nebo lyžovat v Alpách, než by ochutnala třeba obyčejný čerstvý rybíz…