Jsem byl včera na procházce se psem. Šli jsme po asfaltové cyklostezce směrem k lesu. Byl podvečer, šeřilo se, prostě ideální čas na procházku. Žhnoucí sluníčko už zapadlo, lépe se dýchalo a přicházející tma zahnala domů většinu kolařů.
Po chvíli jsem zaregistroval, že naším směrem pomalu kluše osamocená postava. Cyklostezka je dost využívaná a tak potkat spoustu bruslařů nebo běžců je vcelku běžná záležitost.

Po přiblížení na několik desítek metrů jsem ji poznal. Paní, o jeden nebo dva roky starší než já, pracovnice jednoho úřadu našeho města. Žádné osobní záležitosti jsem s ní nikdy neměl, ale na malém městě zná každý každého. Jednou za čas, k ní chodívám řešit nějaké úřední drobnosti, ale to bývá tak zhruba všechno.

Musím říct, že ji vždy vnímám jako poměrně chladného člověka, bezpohlavní ženu v kostýmku nebo svetříku a sukni, která mi nikdy neopětovala zdvořilý úsměv a i pokusy o vtip nechávala bez reakce.

Nedá se říci že bych ji neměl rád, ale ty setkání prostě nebývaly příjemné. Rád se na lidi usmívám, někdy až moc, ale tady jsem narážel na ztuhlou, nereagující mimiku. jakoby si ta paní myslela, že se paní nesměju, ale posmívám se jí.
A teď jsem se potkali tady… Brzy mě taky poznala, pomaloučkým krokem joggingovala směrem ke mě se sklopenou hlavou, a silně jsem cítil jak je jí to setkání nepříjemné.

Jako mnohé ženy v jejím věku, zřejmě mívala deprese z odcházejícího mládí a pomaličku přibývajících kil, které k životu ženy jaksi patří a životní styl naší civilizace si ty změny postavy časem nenápadně vynutí.

V zoufalém pokusu zvrátit běh času nebo aspoň omezit destruktivní projevy ne příliš zdravého životního stylu se dala na běhání. Asi ne příliš často, protože jsem ji potkal poprvé, ale na druhou stranu, úsporný běžecký krok a pravidelné dýchání dosvědčovalo, že něco málo naběháno asi už má.

Dost silně jsem cítil, že se zřejmě stydí. Stydí se za svůj věk a za své faldíky, které prostě ženy časem mívají.
Bylo mi trapně i za ni. Bylo jasné, že chodívá běhat až pozdě večer, aby nepotkávala známé lidi, aby unikla hodnotícím pohledům a pomlouvačným řečem.

Vůbec jsem nevěděl jak se mám zachovat. Rádoby nenuceně jsem si povídal s Kosmíkem a směrem do pole jsem mu hodil klacek. periferním viděním jsem viděl, jak podvědomě o trošku zrychlila, aby měla to míjení co nejdříve za sebou.
Když probíhala kolem, pootočil jsem hlavu k ní a co možná nejpřirozeněji jsem pozdravil. Nečekala to..ale se sklopenou hlavou přecejen odpověděla. Do pravidelných běžeckých dechů jí to moc nepasovalo a tak ji ten pozdrav docela rozhodil.

Velmi, velmi, velmi trapná situace 🙁  . Cítil jsem, že ač nezaviněně, mám v ní určitě zase o trošku většího nepřítele.
Kosmík přiběhl s klackem a tak jsem se vydali zase dál. Nápadně hlasitě jsem ho chválil, aby si paní nemyslela, že jen stojím a čumím jí na poskakující, vzdalující se prdel.

Už při našem míjení jsem zaregistroval zvláštní vůni sportovního parfému nebo antiperspirantu, nebo jak se ty ženská voňavátka vlastně jmenují. Jemná a příjemná vůně, která netrápila nos a při tom se držela ve vzduchu.  Ta paní prostě moc hezky, sportovně voněla, měla na to vkus. Večerní vzduch se nehýbal a tak ten parfém zůstal stát na místě dlouho.
Donutilo mě to otočit a dlouho se za ní dívat.

Ona se neotáčela vůbec. po pár desítkách metrů na mě už asi zapomněla a soustředila se na dokončení své trasy. K prvním domům města ji zbýval asi ještě kilometr, který odťapávala pomalými, ale pravidelnými a úspornými krůčky.
Vlastně jsem ji nikdy před tím nevnímal jako ženu. Jen jako úředníka. Nutné zlo, pro vyřízení nutných záležitostí. Teď mi z ní trošičku spadla brada, protože víte co? Byla hezká!

Byla to starší, macatá ženská, která asi sama ve svých očích nesplňovala představu ženské krásy, ale prostě jí to v tu chvíli seklo. Tříčtvrteční elasťáky, opálené nohy, lýtka na kterých po každém došlapu zahrály jemné proužky lýtkových svalů. Větší, ale pěkně tvarovaná prcka, podtrhovala užší pas, který takhle působil sexy. Že měla pod tričkem pěkně bohatá, souměrná prsa ve sportovní podprsence, toho jsem si všiml už jak mě míjela.

Běžela se sklopenou hlavou, pohroužena do sebe a chráněná před kontaktem cizích pohledů. Ale ramena měla pěkně rovná, přirozeně se pohybující tak, jak je vedly míhající se ruce v běžecké poloze kolem trupu. Byly to ramena bojovnice, ženské nebojící se porvat s tělesným pohybem. Napadlo mě, že možná v mládí sportovala víc, protože tohle v člověku zůstává celý život a ten naučený pohyb jde prostě rozpoznat.

Pozoroval jsem jí dlouhou dobu, byla jiná než jsem ji znal. Strojený účes vystřídaly vlasy stažené vzadu do ohonu. Nepřekážely běhu a ukazovaly nádhernou šíji.  Běžela poctivě až k domům, mezi kterými se mi pak ztratila. Byl to opravdu běh, klidný sportovní výkon a ne zoufalá pohybová póza víkendových běžců, kteří si svým jednorázovým výkonem spíš ublíží než prospějí.

Přistihl jsem se jak se usmívám. V uších mi zněl ještě její pravidelný dech, jak probíhala kolem. Hluboké dýchání, snažící se tělu dodat dostatek kyslíku, způsobovalo přes její hlasivky tichounké náznaky jakoby sténání. Přesně těch super zvuků, kterých si my chlapi tolik ceníme u ženy, když se s ní milujeme.  Musím to přiznat, fakt že jo, chvílemi jsem si představoval, jaké by to s ní asi bylo v posteli, a ta představa nebyla vůbec marná. 🙂

Kosmík už z nudy zakňučel, tak jsem zatřásl hlavou, abych zresetoval myšlenky a vydali jsme se do toho lesa. Pemýšlel jsem o svých vjemech a bohužel se mi zase vrátil ten pocit studu a prožitého trapasu.

Až ta paní doběhne domů, budu pro ní jen tuctová nepříjemná vzpomínka dnešního dne. Nepříjemné setkání v intimní životní chvíli, kterou zřejmě nechtěla s nikým sdílet, natož se mnou.

A přitom bych jí tak rád řekl, jak mi tam připadala hezká..!

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

V jedné, už trošičku uchýlené debatě o „šedivácích“, se mě jeden člověk ptal, jestli bych si přál, aby mě uneslo UFO. Prý by to mohla být jedinečná a dost zajímavá zkušenost. A pokud ano, čeho bych se při tom nejvíce bál.

No… , mimozemšťané nejsou hloupí a dokáží si zjistit o lidech vše podstatné. Vědí, že člověk umí nejen vyrobit atomovou bombu nebo vesmírnou raketu, ale taky že dokáže zaběhnout sto metrů pod deset sekund nebo maraton kolem dvou hodin. Že pod vodou na jeden nádech vydrží přes deset minut, že dokáže viset zavěšený na ocelové háky vbodnuté do kůže a taky že hravě dokáže vylézat na osmitisícové hory.

Mám sucho v puse už jen z představy, že by mimozemšťané chtěli, abych jim tohle všechno předvedl…. 🙂