Už dlouho jdeme stejnou cestou. Žijeme tak trochu společně a tak nějak vedle sebe. Prý jsme pár, muž a žena, rodina. Jeden druhého milujeme, chráníme a ctíme. Vzájemně se už dobře známe, nebo tomu chceme aspoň věřit.
Občas však mezi nás vejde ten tísnivý pocit. Ta nejistota, kterou vnímám z tvých očí. Nenávidíš ty chvíle, kdy dlouho mlčím, kdy čtu věci, kterým nerozumíš a nebo se upřeně dívám do dálky. Cítím tu otázku z tvé tváře pokaždé, když odcházím do noční tmy nebo se vracím z ranní mlhy. Vždy se ptáš i když to nevyslovíš…
„Kdo vlastně jsi? Nerozumím tvým myšlenkám, protože je kontroluješ! Nerozumím tvým citům, protože je skrýváš! Nerozumím tvému konání, protože mi neukážeš své cíle! Kdo vlastně jsi?“
Tolik by sis chtěla povídat, uvidět souvislosti a všechno chápat. Jenže jsi ze mě často nejistá, protože jsem prý nečitelný a uzavřený. A přitom je vše tak prosté…
„Jsem jako hřebík, lásko!
Pojď, vydáme se na procházku odpoledním městem a přitom ti budu něco vyprávět.“
Beru tvou dlaň a opatrně do ní vkládám malý kousek kovu. Díváš se na něj nechápavě, nevíš co si myslet a přitom držíš v dlani celou mou podstatu, celý můj život.
„Podobné lze vysvětlit podobným a ten předmět v tvé dlani, to jsem já. Obyčejný hřebík, nic víc, nic míň. Mám přesně jeho vlastnosti. Pochopíš-li jeho účel, pochopíš i mě, ve všem mém konání, ve všech souvislostech.
Byl jsem stvořen, abych sloužil druhým, abych pracoval a stával se malou součástí velkého společného díla. Nepotřebuji líbivý obal, ukřičenou reklamu ani drahou krabičku. Nepřetvařuji se, nehraji si na něco, co nejsem a jednám sám za sebe.
V míru je mojí podstatou a životní touhou spojovat, zpevňovat a tvořit. Je mi dobře stranou pozornosti, ale vždy jsem připraven fungovat tam, kde je mě potřeba. Rád budu součástí domu, který ti postavím, kolébky pro naše vytoužené dítě i rakve pro naše rodiče, až jednou přijde jejich čas. Budu ta neviditelná jistota našeho domova. Pevný hřebík ve zdi, na který pověsíš krásný obraz.

Přijde-li jednou období, kdy bude příroda oddělovat pokorné od zpohodlněných, zbabělce od připravených, tak věř, že i tehdy se na mě můžeš spolehnout. Jsem jenom obyčejný hřebík, ale dokážu mnoho věcí. Dokážu se stát hrotem šípu, abych nasytil tebe a naše děti. Dokážu být závlačkou kola vozíku, kterým odjedeme kamkoliv bude potřeba. Zvládnu být jehlou i šídlem. Každou noc se stanu pevnou zarážkou v petlici dveří našeho srubu, abych vás ochránil před vpádem divoké zvěře a zlých lidí.
Stanu se křesadlem pro stvoření jiskry k zažehnutí ohně. Bude-li to třeba, tak rád popřu sám sebe a klidně se i ohnu, abych se stal háčkem na rybářskou udici nebo střelou do loveckého praku. Jakkoliv těžce nás bude osud zkoušet, vždy se postarám, abychom měli co jíst, kde složit hlavu a kde se ohřát. V tomto mi lásko věř, vždyť jsem tvůj hřebík.

A kdyby k nám jednou vtrhla cizí moc, chtíc nás připravit o práva, svobodu a štěstí, tak věř, že i tehdy se jí postavím. Znám tisíce způsobů jak oslabovat nepřítele den za dnem, krok za krokem, dokud mu jeho agresi nezprotivím. Dokážu propichovat pneumatiky vojenských aut, stát se smrtící střepinou v improvizované výbušnině. Dostanu se na místa, kde i svou maličkostí zničím motory strojů, rozlámu soukolí přístrojů, zastavím vlaky i letadla, zkratuji a spálím elektrická zařízení tak, že potemní celá města a utichnou továrny.
Ne, nejsem meč z pohádky, který snadno setne každého nepřítele. Jsem ale hřebík, houževnatý hřebík, který bodá stále znovu, třeba tisíckrát, dokud nepřítel neuteče nebo nepadne. To vše pro tebe a pro ty, na nichž mi záleží.
Někdy se mě ptáš, proč pořád tolik pracuji, proč se učím tolik nových věcí a proč stále tak tvrdě cvičím. Máš obavy, že se možná chci stát zlatou sponkou, které se budou ostatní klanět pro její bohatství, nebo že chci být děsivou železnou tyčí, které půjdou všichni z cesty pro její sílu a agresivitu.
Neboj se lásko, znám svou cestu a své místo na světě a vím, že vždycky budu jenom ten hřebík, protože to je můj osud. Ale udělám všechno pro to, abych byl ten nejlepší hřebík na světě. Se spolehlivou hlavičkou, která vydrží i nějakou tu ránu kladivem osudu, s ostrým hrotem, který snadno projde všude kam má a s houževnatým tělem, které bezpečně spojí vše, co spojené má zůstat.
Chci abych dlouho správně fungoval a abych byl dlouho platný pro užitek celku. Jistě mě život časem trochu ohne, budou mi přibývat oděrky a vrypy. Nikdy všach nedovolím, abych z pohodlností zrezavěl.
V tvých očích vidím čím dál větší míru pochopení a z ní pramenící klid, ale přesto si neodpustíš otázku, proč jsem tak sám. Proč skoro nemám přátele, kromě těch několika málo, kterým rozumíš stejně málo jako mě.
Podívej se kolem sebe dobře. Jdeme městem. Támhle ten veselý kluk, ten co zrovna podržel dveře staré paní, má stejný sestřih jako já, vidíš?
A koukni toho sebevědomého chlapa v maskáčových kalhotách. Teď, teď, koukej! Ta smyslná blondýna, s výstřihem a vyzývavým výrazem je docela zklamaná, že ji nesjel toužebným pohledem, když kolem něj prošla. Ale on má oči a pozornost jen pro svou malou dcerku, kterou nese v náručí. Určitě mu kouzelně dětsky vypráví něco mnohem zajímavějšího, než pohled na osolárkované mléčné žlázy.
Podívej támhle dolů k řece. Rozvážně a v klidu tam jde starý pán, se svým psem. Z toho černého vlčáka šla určitě kdysi hrůza, ale teď už mu morda zbělala a nemá už proč spěchat. Na tom starém muži je něco epického. Pomalá chůze, bílé vlasy, ale dětsky jiskřivé oči a stále rovná záda. A všimni si, co má na opasku pod bundou. To pouzdro skrývá kvalitní zavírák a věř mi, že ty jeho mozolnaté ruce s ním umí dobře zacházet.
Jé, dívej! A tam ten chvátající „hranolek“ na druhé straně ulice, je dokonce taky naboso jako já. Nedá mi to, abych se neusmál a nekývl na něj a on mi oplatí stejně.
To všechno jsou moji přátelé. Přátelé, jejichž jména ani osudy neznám, ale na první pohled vidím, že jsou jako já. Jsou prostě také jako hřebík. V dobrém i zlém. Každý nenápadná, jedinečná individualita. Bude li to někdy nutné, dokážeme se poznat. Poznat a spojit, abychom společně vykonali důležitou práci nebo se postavili hrozícímu nebezpečí. Jsou nás totiž stovky.
Co víc ti k tomu všemu ještě říct. Jsem jen obyčejný hřebík, lásko. Ale jsem tvůj hřebík a mým snem je být vedle tebe, žít pro tebe a zestárnout s tebou.
Snad to cítíš podobně. Snad mi tě jednou nevezme nějaká tupá ocelová tyč nebo naleštěná zlatá sponka.

Dago