Ve dnech, kdy mě unaví lidský svět a pracovní cesty, bývám nejradši doma se svým psem. Snažím se relaxovat, přijmout každodenní činnosti a životní styl. Schováváme se před lidmi, jíme společné jídlo bez soli a každodenně chodíme na několik hodin ven. Do blízkého lesa za domem to máme poklusem slabých pět minut.

Naše společná láska jsou feny a dřevo. Ačkoliv u fenek se ne vždy zcela shodneme na preferencích konkrétního živočišného druhu, ohledně dřeva jsme zcela za jedno. Můj Kosma je pochybný kříženec Pitbulteriéra a argentinské dogy, z jakési polo legální chovné stanice bohémského člověka, kterému se říká „Indián“.

Kromě mnoha nepochopitelných vlastností a vrtochů získal Kosma v genech i divokou směsici touhy po boji, plavání, přetahování, trhání a lámání klacků všeho druhu. Z téhož tedy plyne jeho vytrvalé zaměstnání, pokaždé když jsme v lese. Láme klacky na zemi i větve stojících stromů, s šílenou radostí běhá za každým vrženým polenem a pro získání zajímavého kusu dřeva se neváhá ani potápět v řece nebo se brodit pobřežním bahnem.

Nevyčítám mu to, protože tam v podstatě dělám to samé. Baví mě dřevo nalézat, nosit, lámat a shromažďovat. A protože mě příroda umístila přecejen o pár milionů let výš na vývojovém žebříčku, snažím se, na rozdíl od Kosmu, dát těmto činnostem určitý řád a auru prospěšnosti. Po několika hodinách v lese si prací se dřevem výborně zacvičím, zlepším fyzičku, přerážecí schopnosti i rovnováhu a při tom všem také nanosím opravdu slušnou hromadu klestí a silných suchých větví popadaných ze stromů. Vždy pak, asi jednou nebo dvakrát za týden, zapřáhnu za auto přívěsný vozík, a dřevo si navozím domů. I když je to jenom klestí zadarmo a je s tím hodně práce, většinou se mi za sezónu takto podaří udělat zásobu topiva minimálně na půl zimy. Že za topnou sezónu ušetřím finance, které by stačily na zakoupení malého ojetého auta asi nemusím vysvětlovat nikomu, kdo někdy vytápěl patrový rodinný dům třeba plynem.
No, ale o tom jsem tak úplně psát nechtěl. Před pár dny jsem totiž zažil něco bolestného a zároveň úžasně objevného. Něco, co přímo souvisí s nadpřirozeným světem, nebo chcete-li, širší realitou, která je všude kolem nás, i když ji svými smysly běžně nevnímáme. A k tomu prožitku mě přivedl právě Kosma, v mnoha ohledech můj velký učitel.

Lidem, pobývající dlouho o samotě v pusté přírodě, jsou dobře známy stavy, které se zákonitě objevují po pár týdnech samoty. Jakmile člověk přestane mluvit, opustí civilizační pózy a přestane hrát divadlo pro ostatní, začnou se pozvolna dít věci. Jedinec najednou funguje čistě sám za sebe v sehrané divočině, opouští jej kolotoč vnitřních myšlenek, neřeší pracovní problémy a mezilidské vztahy a místo toho se jeho nitro začne otevírat stále více ven. Ven do okolí, ven do přírody, ven do systému, který funguje jako dokonalé spojení viditelného a neviditelného. Začne vidět, vnímat, přestane se bát a nakonec začne i trochu chápat.

Postupem doby si vytvoří rituály nebo spouštěcí procesy, které mu pomohou odhrnout oponu viděného a jít rychle k jádru věci, za bytostmi co vědí, co poradí nebo aspoň dodají odvahu. Nehnutá vnitřní meditace, monotónní dechová cvičení, nebo nekonečná opakování prastarých bojových kata v nocích pod úplňkem bývají poměrně osvědčené cesty jak najít a pootevřít to, co lze chápat jako bránu. Jiní lidé zase přísahají na otvírající rytmus bubínků nebo hlasité opakování manter. Cest je mnoho, ale my, co vyhledáváme samotu, většinou milujeme i ticho.

V popisu čehokoliv, co zavání nadpřirozenem je velmi snadné se ztratit a udělat ze sebe hlupáka v očích okolí. Vysvětlující popis vždycky musí pokulhávat za realitou, za prožitkem, protože kdo to jednou poznal, už ví své a není třeba mu to vysvětlovat svými slovy. Kdo naopak podobnou cestou zatím nešel, nemusí v ní vidět smysl a tedy snadno zaujme negativní postoj. Proto je dobrá volba popisovat své zážitky jako pohádky, veselé mýty nebo prostě mlčet. Mlčení je nejjistější způsob jak nepřijít o masku normálního člověka, kterou na vás většinou chtějí vidět ostatní příslušníci stejně bláznivé civilizace. Zase na druhou stranu je mlčení velká škoda, protože nevyprávěný příběh nepobaví a ani nepodá vzdálenou duševní podporu někomu, kdo možná prožil nebo prožije něco podobného a pak bude nad sebou dlouhé týdny přemýšlet zda se mu to jen nezdálo, nebo zda se z něj plíživě nestává duševně nemocný člověk. Ať už je to jak, chce, vždycky se vyplatí nebrat se příliš vážně a ponechat ostatním právo na vlastní názor, na osobní pravdu. Je dokonce duševně osvěžující nebát se nálepky polovičního blázna a dokonce v tom časem najít smířené zalíbení. Jen blázni si totiž mohou dovolit psát příběhy, které nikoho nepohoršují obsahem ani sdělením. Které vzniknou a slouží třeba jen k vyprávění dětem před spaním, nebo příjemně vystrašené slečně u praskajícího ohně. No a jednu takovou bajku mám i díky tomu dřevu a šibalskému Kosmovi.

Je tomu pár týdnů, co se lesy kolem našeho města pár dní proháněla vichřice. Suché stromy popadaly a z těch zdravých se aspoň olámaly spousty suchých větví. měli jsme s Kosmou hodně práce a tahání. Pár dní jsem si dokonce nosil do lesa v batůžku malou jednoruční sekerku a zavírací pilu, protože s některými kmeny jsem prostě nehnul a musel jsem je rozdělit na aspoň trošku přepravitelné kusy. Za dva dny jsme kolem cest nanosili hned několik slušně velkých hromádek pěkných polen a jednoho krásného dne jsme je začali postupně s vozíkem svážet domů.

Zatímco Kosma, když jsem jej vypustil z auta, klasicky s gustem drtil a překusoval kdejakou dostupnou větev, já jsem pomalu nosil klády a větve do vozíku, až jsem jej vrchovatě naplnil. Nakonec jsem ještě celý náklad na několikrát přetáhl gumovými upínáky s háčky, abych jej zpevnil a větve nám cestou nepopadaly.

Pak už jsme opět nasedli do auta, opatrně vyjeli z lesa a skoro krokem se vydali k domovu. Pomalá rychlost měla svůj důvod. Jednak cesta vedla po cyklostezce a tak jsem nechtěl nikoho ohrozit přetíženým vozíkem. Navíc také bylo hezky a svítilo sluníčko, takže po bocích cesty se promenovali pejskaři z čehož si mohl Kosma v okénku auta hlavu ukroutit. Já jsem zase dával pozor na spousty slečen, které nás ladně míjely na inlajnech. S těmi které jsem znal, jsme se pozdravili pokynutím ruky, k němuž jsem zdarma přidával hollywoodský úsměv. U těch doposud neznámých jsem aspoň uznale pokýval hlavou nad pěkně tvarovanými kratáskami nebo jinou roztomilou součástí fitness úboru. Sem tam jsem si s Kosmou vyměnili souhlasný pohled – fenečky dělají svět zábavnějším.

I přes hlemýždí tempo cesta rychle uběhla a doma na dvoře jsem začal vykládat náklad. Postupně jsem uvolnil upínáky a jednotlivé kusy dřeva jsem postupně odnášel několik kroků od vozíku na rostoucí hromadu. Lehké kusy a klestí šly samozřejmě lehce, ale nakonec zbyly ve vozíku ty největší kmeny, které jsem dokázal naložit jen díky kombinaci bojového ducha a neustálého podvědomého opakování mantry lakomce „Přece to v tom lese nenechám!“. Vyložení vyžadovalo opět značnou fyzickou sílu a také dobře propočítané a promyšlené pohyby, abych se někde neskřípl, kmen mi nespadl na nohu a nebo, nedej bože, si nějak nepohnul se zády.

Postavil jsem se čelem k bočnici vozíku, opřel se o ni stehny a v mírném předklonu jsem pevně uchopil kmen. když všechno půjde dobře, nadhodím si jej do náručí, provedu půlobrat a udělám pět kroků k hromadě, na kterou jej shodím. Měl bych to zvládnout na jeden nádech, zpevnění a zadržení dechu. Provedl jsem několik nádechů a výdechů do zásoby, zpevnil záda, zdržel dech a zabral. Kmen poslušně vyskočil z vozíku a plynulým tahem mi přistál až na hrudi v ohnutých rukou. První fáze dopadla výborně, teď mě čekal půlobrat a kroky. Moc jsem do boku neviděl, ale cestu jsem si vybavoval snadno po paměti. jen pár metrů a žádná překážka.
Otočil jsem se a vykročil. Už při prvním kroku, jsem cítil jak mi stehno o něco zadrhlo a druhý krok se mi nepovedl vůbec. Noha se o něco zasekla a jen stěží jsem udržel rovnováhu. Něco se mi prudce zařízlo do rozkroku a vykročení bránil silný tah a odpor. Cítil jsem, že je něco špatně a věděl jsem, že během pár sekund mě opustí síly, kláda mi vyklouzne a jestli neukročím, pravděpodobně mě udeří do holeně. Lehce jsem povolil umdlévající ruce a stále se zadrženým dechem jsem pohlédl směrem, kde jsem tušil problém.

Problém se jmenoval Kosma. Zatímco jsem se u vozíku připravoval na zvednutí nejtěžšího kusu, přikradl se za mnou a opatrně vzal do tlamy jeden gumový upínák, který si chtěl odnést na hraní. naneštěstí byl upínák stále ještě druhým koncem zachycený za jedno z kovových ok na boku vozíku. Tím jak Kosma táhl za druhý konec, upínák se zvedl ze země, protáhl se a napružil. A to se stalo přesně ve chvíli, když jsem jej překračoval.

Mé oči spatřili Kosmu přesně ve chvíli, kdy byl vzdálený od vozíku asi pět metrů, v typickém psím škubacím a přetahovacím postoji, se šťastným výrazem v očích. Přetahování za lana miluje snad ještě víc než kousání klacků. V desetinách sekundy jsem pochopil, že musím rychle zasáhnout. Kosma se zapíral všemi čtyřmi. Vrčel a rytmicky škubal napínákem, který mi drnčel a zařezával se mezi nohama. Můj velký podiv vyvolalo zjištění, až na jakou délku lze jinak jen dvoumetrový napínák natáhnout. Kosma, držící jeho konec v zubech byl vzdálený dobře pět metrů. Však taky guma byla tenká a tvrdá jako ocelové lanko, což jsem dobře cítil na stehnech. Uvědomil jsem si, že jestli okamžitě nezasáhnu, praskne buď napínák nebo upínací oko na vozíku. Všechny tyhle myšlenky mi proběhly hlavou snad za desetinu sekundy a tak má představivost nerozehrávala žádné složitější konstrukce a obavy.

Ruce mi umdlévaly pod tíhou klády . Hrozilo nebezpečí z prodlení, proto jsem udělal z mého pohledu jedinou funkční věc, které jsem byl v té chvíli schopen. Vrhl jsem na Kosmu ten nejpřísnější pohled a zbytkem zadrženého vzduchu v plicích jsem vyštěkl ostrý povel „FUJ!“.

…!!!…

Najednou vše zmizelo… Zmizelo slunce, zmizel náš dvůr a někam mi zřejmě z rukou zmizela i ta těžká kláda. Přestal jsem vnímat čas i prostor a propadal se někam do tmy. Jakoby z dálky mi v uších ještě doznívalo něco jako prásknutí božího biče. Nebyl svět, nebylo mé tělo, nebylo nic. Byl jsem jen tichá sebevnímající myšlenka, drobný energetický uzlíček v nicotě, jiskra v hlubině časoprostoru. Nevnímal jsem nic, nebyl jsem nic a nepamatoval jsem si nic. Pouze jsem věděl, že všechno je tak jak má být a že jsem přesně tam, kde mám v tuto chvíli být.

V dálce jsem zahlédl světlý bod. Nejistota mě opustila. Teď už jsem zvěděl kde jsem a kam mám směřovat. Bylo to místo, které mám tolik rád a kam utíkám, když chci radu nebo povzbuzení. Místo, kde je vše jasné, kde je vše jednoduché a na vše dostávám jednoduché odpovědi. Místo, které mě nevybíravě volá pokaždé, když je úplněk, místo kde se dá zjistit všechno, i když – bohužel – zapamatovat si lze tak málo.

Pomalu jsem začal putovat směrem k světlému bodu. Tohle už jsem znal. Věděl jsem kam jdu a co mě tam čeká, přesto jsem byl rozrušený, protože tak jako kdysi v začátcích jsem cítil, že tahle konkrétní cesta není moje rozhodnutí. Cítil jsem, že mě sem poslal Kosma. A zatímco já k tomu potřebuji hodinu příprav, zklidňování mysli a opakujícího se cvičení, jeho prostá psí duše mě sem vyslala během okamžiku. Tak jako v podobných chvílích jsem vnitřně žasnul nad silami přírody, které se dokážou projevit v nečekaných okamžicích, jaksi jednoduše a neočekávaně. Jaksi bolestivě jednoduše…nebo jednoduše bolestivě.

Mířil jsem TAM a zabýval se poznáním, že můj pes prostě zná zkratku. Zná bleskový způsob, jak mě rychle poslat do jiného světa, jak mě vyslat na cestu. Jen jsem se pořád nedokázal rozhodnout, zda ho za to miluji nebo nenávidím. něco mi říkalo, že tahle rádoby zkratka prostě hooodně opotřebovává fyzické tělo.

…

Ale jo…nakonec to byla fajn cesta, která vedla přesně tam kam měla. Za bytostmi, které jsou spojené s naším viditelným světem, které na něm mají své zájmy, spoluprožívají naše lidské emoce a udržují pro náš viditelně ohraničený svět velmi hluboký kontext.
Věděl jsem, že chci mít opět spoustu otázek. Také jsem věděl, že opět budu po návratu neskutečně vnitřně trpět v marné snaze zachytit na papír vše zajímavé, co tam budu schopen vnímat. Ten kdo zná ten duši rozdírající pocit procitnutí ze sna nebo meditace, kdy se myšlenky a vzpomínky vytrácejí rychleji, než je ruka stačí čmárat, tak mě určitě polituje, protože je to vždycky takové jakoby malinkaté umírání. Přicházet totiž o informace, vzpomínky a emoce může být někdy stejně bolestné jako přicházet o dobré přátele.

Nicméně jakkoliv to byl známý pocit, přesto vše prolínala nejistota. Přecejen jsem nepřišel o své vůli a něco mi říkalo, že ani návrat nebude jen o klasickém prodýchání a jednoduchých procitnutí. A taky že ne. Tma sice postupně mizela, přibývalo světla a reálný svět dostával obrysy a zvuky. Přece to bylo jiné. Vrátil jsem se do těla, ale nebylo to v pořádku. Stále jsem byl v polospánku nebo v mdlobách. Přes pootevřená víčka jsem už vnímal světlo, lehký vánek, ale i divné zvuky. Obklopovala mě kalná mlha, nebylo vidět dál než na polovinu délky natažené paže. Vnímal jsem ten sílící, znepokojivý zvuk a snažil se vybavit, co mi připomíná. Znělo to asi jako opatrné čvachtání kroků při chůzi v bahně. Běhal mi z toho mráz po zádech. Vnímal jsem něco jako skutečné ohrožení. Děsilo mě, že ležím bezvládný v mlze, někde v bažině a z bílé temnoty se ke mě blíží kradmé kroky. Cítil jsem, že to není úplná realita, ale přesto jsem se reálně bál. Bál jsem se, že z mlhy se najednou vynoří nepřátelské zuby nebo čepel a ublíží mi. Byl nejvyšší čas procitnout do „skutečné“, té naší, reality.

Zkoncentroval jsem vůli myšlenky, soustředil se na jeden bod, a intenzivně procítil myšlenku na návrat tam, kde to všechno začalo a do času, kdy to začalo. Není totiž nic děsivějšího, než se vrátit někam, kam časově nepatřím a nikdo mě tam nečeká. Proto je bod návratu třeba definovat přesně.

Ale povedlo se. Cílil jsem jak, si uvědomuji obrysy svého těla, uvědomuji si svůj dech a vnímám pulzující vlny měnící se bolesti. Na sílu jsem otevřel oči a orientoval se v okolí. Skály, které jsem nejdříve zahlédnul byl jen štěrk co mám ve vjezdu na dvoře. Ležel jsem na zemi v poloze plodu a ten štěrk jsem uviděl asi z deseti centimetrů. Paže jsem měl sevřené mezi stehny a v dlaních něžně svíral sáček s varlaty… Pomalu jsem získával povědomí, co se vlastně seběhlo.

Nepatrně jsem pohnul hlavou, abych získal větší perspektivu. Vnímal jsem vozík, kládu u svých nohou, vzdálenější hromadu dřeva i Kosmu ležícího v trávě o pár metrů dál. Již smrštěný a volně ležící upínák jsem měl také stále mezi stehny.

Z polohy plodu jsem se opatrně převalil na záda a několikrát se zhluboka nadechl. Nedaleko lehce zaskřípal štěrk. Kosma se zvedl z leže a s omluvným výrazem se ke mě vydal opatrným krokem. Vroucně jsem si přál, aby se se mnou nechtěl mazlit nebo mě lízat. Ještě stále jsem nebyl ve stavu, abych mohl na jeho mazlení adekvátně reagovat. Přišoural se až ke mě s výrazem přistiženého provinilce a opatrně se mi postavil předními tlapami na hrudník. Trochu jsem zasykl bolestí, protože při jeho váze je i tento výraz něhy příjemný jako kdyby mi někdo postavil na hrudník kuchyňskou židli a sedl si na ni. Přivřel jsem oči v očekávání olíznutí. Kosmík ale jen sklonil hlavu a uchopil klacík ležící někde za mnou. Pak se ode mě rychle odrazil a s klackem v mordě poodběhl kamsi hlouběji do dvora. Hajzlík si dobře pamatoval, že když meditují, nesmí mě rušit a musí se nějak zabavit sám..

S posledními zbytky odcházejících mdlob jsem nad sebou zaslechl něco jako šelestění andělských křídel a šeptem říkaná slova „Hmm, tak ten už se nepostaví…“. ti andělé mě pěkně naštvali. Takhle mě podceňovat! Možná to byli jen hrdličky, co nám hnízdí ve stromech, ..nevím. Každopádně mě to naštvalo a to mi dodalo zase trošku tolik potřebného adrenalinu do krve.

OK, takže žiju a jsem zpět. Byl jsem při vědomí a zbývalo už jen provést  restart bojovníka, což je série jednoduchých úkonů, které zná v různých obměnách asi každý pouliční rváč. Restart se provádí po každém boji, nebo v mém případě pokaždé, když mě někdo ztluče do bezvědomí. Je to ze stejných důvodů jako když přestane fungovat počítač – prostě obnovit svou funkčnost a zjistit chyby.

Z polohy na zádech jsem se přetočil na bok a pak si kleknul na jedno koleno. Neozvala se žádná ostrá bolest což bylo dobré znamení. Opatrně jsem se postavil, zahýbal rukama a čekal na reakci těla. Opět nic extrémně bolestivého a nohy mě také unesly, což znamenalo, že žádná kost není zlomená.

Jazykem jsem si přejel po vnitřních stranách zubů. Necítil jsem žádnou novou mezeru, což bylo víc než výborné. Dlaněmi si přejel hlavu a obličej a pak se do nich podíval. Potěšilo mě, že nevidím žádnou krev. Další dobré znamení.

Roztáhl jsem prsty na rukou a pečlivě je přepočítal. Došel jsem k číslici deset, což bylo opět v pořádku. Kdybych napočítal méně, znamenalo by to, že mi soupeř nebo úraz amputoval některý z prstů a musel bych ho najít a vzít sebou k lékaři. Kdybych naopak napočítal prstů víc, ukazovalo by to minimálně na otřes mozku.

Celou tuto proceduru jsem prokládal polohlasnými větami údivu a různými hláškami, k nichž všechny obsahovaly názvy ženského přirození v různých obměnách a stupních vulgarity. To sice nemá pro restart bojovníka žádný podstatný význam, ale my muži prostě rádi mluvíme o ženských kundičkách nejen ve chvílích očekávání hezkých tělesných zážitků, ale i naopak v situacích kdy je nám tělesně hodně špatně.

Wau :-), tak všechno je v pořádku a sebekontrola je dokončená. Vždy mě potěší, že po tvrdém restartu stále ještě nabíhám rychleji než Windows a bez podstatnějších chybových hlášek :-). Dokonce jsem našel vysvětlení k té evokaci bažiny a čvachtavých kroků potenciálního predátora. Když jsem ještě ležel v bezvědomí na zemi, na boku v pozici plodu, vytekl mi z pootevřených úst pramínek slin a zatekl až do ucha. Pokusy o polykání a pohyby čelistí pak v uchu vyvolávaly ony čvachtavé zvuky. no což, jsem rád, že i to se vysvětlilo 🙂

Chvějícím krokem jsem se vydal do domu. Necítil jsem se na to, pokračovat ve fyzické práci. Budu rád, když v příští hodině udržím tužku, abych si mohl zapsat pár pocitů, z jiného světa. Možná, až mi trochu otrne, hodím tenhle zážitek do počítače, protože na něj nechci nikdy zapomenout. Vím ale jistě, že tuhle story nikdy nezveřejním. Myslím, že cizí neštěstí vždy potěší a nevím jestli by mé Ego uneslo výsměch, že jsem z vlastní hlouposti dostal přes koule.

Mezi rozechvělými kroky jsem si znovu vzpomněl na šeptavou poznámku tušených andělů. Podíval jsem se k obloze s lišáckým úsměvem s pocitem zbitého, ale vítěze „…ten už se nepostaví..“ Pche! Jsem tvrdší, než se může zdát!

No jo no, až večer jsem zjistil, že jejich uštěpačná poznámka možná nepatřila mě, ale jenom mému penisu…

Marek Chlíbek – Dago

.

.