Vyhledávám lásku.  Rád ji prožívám i pozoruji. Přeji štěstí zamilovaným párům. Líbí se mi projevy citů, jemné nuance dvoření, líbí se mi pozorovat zářivé štěstí v očích zamilovaných samečků a samiček. Někdy jsou chvíle, kdy bych dal klidně rok života za pár minut mazlení, sdílené něhy nebo jen tichého objetí s vnímáním vůně milované bytosti. Sex je fajn, ale vždycky je to tak trochu obchod – něco za něco. Každý občas potřebuje udělat si dobře, nebo používá sex jako nástroj pro své cíle. Sex je moc fajn, ale trvá jen chvíli. Zvlášť my muži jsme v něm tak trochu jako raketa, co s rachotem rychle vyletí do oblak, prskne…a spadne 🙂 .

Subjektivně myslím, že něžnosti, tělesné něžnosti, znamenají v mnoha ohledech mnohem víc. Možná to tak cítím jen proto, že jsem jich v životě nikdy moc neměl. Ale i tak…nikdo mi nevymluví, že bytost, svolná nechat se obejmout, dlouhé okamžiky hladit, česat nebo schopná usnout v náručí druhého, k němu prostě musí něco cítit. Nemůžou to být jen hormony, nebo psychologický záměr. Je to tak dlouhé, intimní a tak krásné, možná právě proto, že ty jemnosti nejsou přebity pohlavním pudem. Je opravdu naplňující cítit, pokud se k vám někdo tulí jen proto, že se zrovna tulit chce a ne proto, že kalkuluje, že od toho čeká něco nazpět.

Líbí se mi projevy lásky. Projevy, které trvají týdny, nebo i roky. Projevy, kterým se říká vztah. Je příjemné pozorovat ty, kterým to opravdu vyšlo, Ty, jejichž vztah je založený na lásce, na vzájemných citech a ne na póze pro okolí, na strachu být chvíli sám, nebo dokonce jen na ekonomické nutnosti. Bohužel v reálu takových vztahů až zase tolik vidět není. Jako by mnoho z nás pořád dělalo něco špatně. Jako bychom si neuměli říct o to málo, co ve vztahu skutečně chceme, o tu malou trošičku něčeho, co je konkrétně pro nás opravdu důležité. A když už nakonec sebereme odvahu a začneme to občas, potichu, jakoby plaše říkat…ten druhý nás pak už stejně neslyší.

Zejména pro tesknící ženy vymyslel mediální průmysl romantické filmy, telenovely a také bulvární časopisy o těch druhých. Komu to stačí, může do sytosti spálit přebytek svých emocí vciťováním se do filmových postav, nebo, když to nefunguje, aspoň se ujistit nad bulvárem, že druzí jsou na tom ještě mnohem hůř.
Muži to mají ještě jednodušší. Otevřít si párkrát týdně pornostránky a strčit ruku do trenek, skoro nic nestojí. Většinou je to investice pěti minut času a dvou papírových kapesníčků. Je to levnější a rozhodně méně časově i emočně náročné, než koupit partnerce byť jen jeden stonek růže a „unést“ ji na procházku za město…

Mám rád čtení o tom, jakou roli hrají city mezi zvířaty v přírodě. Kdysi, v hodinách přírodopisu, do mě komunistické školství natlouklo představu, že zvířata lásku neprožívají. Že se jen páří, rozuměj souloží, a to snad jaksi mechanicky, bez radosti a s nějakou podvědomou potřebou mít mladé.

Později, když jsem začal trávit více času v přírodě a měl jsem možnost pozorovat chování zvířat, mě naprosto ohromilo to množství citů a emocí, které jsou zvířata schopna prožívat. Dojalo mě to a stále mě to dojímá. V přírodě se často odehrávají taková emotivní dramata i romantické pohádky, že ty naše lidská schémata jsou proti tomu často docela fádní. No, ale o tom jsem psát konkrétně nechtěl a kdo se jen trochu zajímá o přírodu, nebo pár zvířátek odchoval, tak stejně moc dobře ví, o čem mluvím 🙂

Před pár dny jsem si četl životní příběh ryby nazývané Ďas mořský. Žije ve velkých hloubkách a z pohledu našich lidských měřítek je opravdu hnusná. Má zubatou tlamu, vypoulené oči a neforemné tělo. je prostě dokonale přizpůsobená k životu ve velkých hloubkách, kde panuje obrovský tlak, téměř naprostá tma a velký nedostatek potravy.

Kapitola sama pro sebe a podstata mého sdělení je však milostný a partnerský život těchto ryb, který mě docela dostal, protože jde proti všemu co si představuji pod pojmy láska a něha. Samička Ďasa mořského je velká , pohyblivá a odolná – prostě tělesně vybavená k efektivnímu přežití a uživení se. Oproti tomu sameček je mnohem menší a v podstatě má velké problémy s uživením sebe sama. Jeho nejvyvinutějšími orgány jsou oči, čichový orgán, no a samozřejmě pohlavní orgány. Obrovské oči a čichový orgán slouží hlavně k tomu aby měl včas povědomí o každé samičce, která se při shánění potravy ocitne v jeho dosahu.

Když už má to štěstí a samičku objeví, rychle k ní doplave a zakousne se jí do zranitelného břicha. Ne, žádné dvoření, žádné namlouvání, ale rychlý útok hodný parazita. Jakmile se samečkovi podaří pevně zakousnout, svůj životní cíl v podstatě splnil. Zakousnuté samičky se již nikdy nepustí. Jeho tlama časem sroste v místě kousnutí s tělem samičky a stejně tak do ní vroste i jeho pohlavní orgán. Od té chvíle tahá samička samečka všude sebou jako kouli na noze. Musí s ním žít, lovit, rodit, prostě všechno. Sameček získává bezpracně výživu přímo z jejího těla a v podstatě se omezí už jen na občasné stříkání spermií do samičky. Ďasů mořských existuje vícero druhů a tak toto životní schéma naplňují různou měrou, ale v zásadě je to u všech stejné. Samička se stará, sameček se nechá živit a občas ejakuluje…

Nechci nikomu nic podsouvat, ale taky máte ten pocit, že tenhle ten životní příběh má paralelu mezi lidmi které znáte? Taky se vám vybavují partnerství některých vašich známých, která možná fungují tak trochu podobně? Podobnost tohohle schématu s tím co znáte, nebo jste snad i někdy prožívali, může být docela děsivá. Příkladů, kdy jeden z partnerů vztah táhne a druhý jen parazituje, je sakra hodně…

Nechci ale křivdit přírodě a taky vím, že na rozdíl od nás lidí, je příroda vždy smysluplná, láskyplná a hlavně účelná. Takže jsem pátral dál. Stejně jako vzhled mořského Ďasa je účelově podřízený prostředí, kde žije, tak i jeho „namlouvací“ schéma a vnější drastičnost vztahu je stvořena za účelem co nejúspěšnějšího rozmnožování a tedy přežití vlastního druhu. V hloubkách kde tyto ryby žijí, je totiž docela malý zázrak už jen to, že se sameček se samičkou potkají. Výběr partnerů je velmi omezený stejně jako doba plodnosti těchto živočichů.

Ne, že by se spolu museli pomilovat a trvale spojit hned první „kluk“ a „holka“ co se spolu potkají, ale pravděpodobně i ta samička je svým způsobem šťastná, když ji některý sameček „uloví“. Asi i fyzicky náročný a ekonomicky hodně nevyvážený vztah je přesně tím, co samičku Ďasa naplňuje a činí ji svým způsobem šťastnou. Věřím, nebo aspoň chci věřit, že přes to všechno nepohodlí a obětování se, jí příroda umožnila mentálně vnímat a cítit  ke svému partnerovi něco jako lásku. Za to, co strpí pro své potomky bych ji to opravdu přál!

A víte co? Ať už jejich partnerství jakkoliv připomíná častou lidskou vztahovou tragedii, tak v něčem je sameček Ďasa mořského přecejen na vyšší úrovni než jemu podobní paraziti v lidské podobě. Ať už je to jak chce, jakmile se jednou zakousne, svou partnerku už nikdy neopustí. Nehrozí, že by ji opustil kvůli tomu, že mu v budoucnu ztloustne nebo zestárne. neopustí ji ani kvůli hezčí a mladší rybě. Sroste s ní a zůstane v dobrém i zlém až do konce jejich společného života.

Marek Chlíbek – Dago

„Čím víc poznávám lidi, tím víc mám radši zvířata.“