„Tatínku co je to nadpřirozený svět? A kde vlastně leží? Je někde v nebi? Daleko za hvězdami ve věčné tmě nebo v jiné dimenzi vesmíru?“

.
„Dceruško, existuje jen jeden celistvý svět, jedno globální místo k žití, kde vše je propojeno a jedno ovlivňuje druhé. To jen my lidé vše rádi rozdělujeme, popisujeme a hodnotíme. Vynalezli jsme dualitu. Dáváme pochybný význam pojmům dobro a zlo, pravda a lež a také jsme stvořili myšlenkový konflikt, dva světy, které stavíme proti sobě. První vnímáme svými smysly, je zjevný našim přístrojům a dokážeme jej pochopit naší jednoduchou logikou.
Druhý, označujeme jako nadpřirozený, jako by byla příroda schopna stvořit něco, co není přirozené. Přitom ten druhý svět je výchozí pozice, podstata všech možností, které lze projevit a uskutečnit. Které lze zhmotnit, tedy učinit je viditelné našim smyslům.“
.
„Tomu nerozumím tati. Kde tedy má ten svět být a jak si jej mám představit.?“
.
„Vše je vysvětlitelné s pomocí příměrů. Nadpřirozený svět je něco jako voda v hmotném světě, který vnímáme. Voda, která vše prostupuje, která proudí, přenáší a usazuje. Voda která ničí i buduje, nemá vlastní tvar ani barvu, dokáže se přizpůsobit jakémukoliv prostoru i teplotě, umožňuje začít mnohé procesy, nebo je naopak zastavit. Vodu si v běžném životě neuvědomujeme, ale je naprosto všude, jen v různém množství a skupenství. Voda je podstatné médium pro vznik a fungování života. A stejně takový je nadpřirozený svět. To je jeho smysl.“
.
„Ale vodu přece mohu vidět! Vidím potok, vidím řeku, studánku i moře. Pokud mi někdo nebude věřit, mohu jej snadno přesvědčit. Mohu před ním hodit do rybníka kámen a ukázat na kruhy. Mohu jej vzít za ruku a k tomu moři jej dovést a říci – Podívej tohle je voda! Lze takhle snadno prokázat i nadpřirozený svět?“
.
„Lze i nelze. Lidé jsou vždycky obětí vlastní nedokonalosti, jak smyslové tak myšlenkové. Můžeš pochybujícího člověka přivést až k moři. Dokonce, pokud byste nemuseli dýchat, můžete vstoupit přímo do vody, ponořit se do ní a být ji nejblíže jak to vůbec jde. A pak..“
.
„Vždyť to by byl ten největší důkaz!“
.
„Bohužel nebyl. Po nějaké době ve vodě, by lidé zase zapomněli jak a proč k ní přišli. Smysly by si zvykly na všudypřítomnou vodu. Sice by přijali její pravidla, ale přestali by ji vnímat. Oči člověka, který je obklopen vodou, vodu nevidí.
A přesně tak je to i s nadpřirozeným světem. Není někde mimo, daleko, nebo utajený. Je všude kolem nás, těsně přimknutý k našim činnostem, k našim životům. Představuje potenciál a nosné médium. Zaujímá takové tvary jaké mu dají naše myšlenky. začíná proudit a tvořit všude tam, kam upřeme svoji aktivitu.
A pracuje pro nás tím víc, čím větší v něj máme víru.“