Velmi často nadhodnocujeme význam projevů předků, skromně nám zachovaných z dávné minulosti.
Krásný příklad jsou jeskynní malby doby kamenné. Je jich relativně nemnoho a přitom existují desítky knih, článků a studií, snažící se z nejasných obrázků rozklíčovat způsob života, dovednosti a myšlení tehdejších lidí. Na nejednoznačných fabulacích stavíme celou naší představu o tehdejší lidské epoše.

Přitom lidské společnosti fungují v zásadě stejně – dnes i tehdy. Vystresovaní otcové odcházejí od rodin brzy z rána, aby, vystresovaní, zajistili pro své blízké obživu – dříve náročným lovem, dnes náročným zaměstnáním. Vystresované matky se celý den nezastaví, aby zaopatřily a uhlídaly malé děti, připravily stravu, uklidily a opravovaly oděvy a zařízení domova.

V každé kultuře statisticky nejčastěji čmárají děti. Děti, nadšené vlastní představivostí a ještě nesvázané povinnostmi každodenního života. Je vzrušující představovat si za nástěnnou malbou výtvor tajemného šamana, ale skoro bych si vsadil, že se možná jedná „jen“ o projev nudy party dětí, které pak možná i dostaly za počmáranou jeskyni od tátu pár facek… 🙂

Nedávno vystavovali sošku věstonické Venuše. Je to nález nevyčíslitelné hodnoty, kolem něhož se vznáší aura celé bohaté, rozvinuté a umělecky zdatné pradávné kultury. Nemůžu si pomoct, ale věstonická Venuše mi vždycky evokovala představu masturbační pomůcky, kterou si v zoufalství splácal pubertální chlapec, kterému se stále nedařilo, dostat do trávy opravdovou, voňavou živou holku… 🙂

Nic nezískává automaticky na významu jen proto, že to stárne. Vidím to sám na sobě. Mladí lidé mají pocit, že od určitého věku si druzí zaslouží, aby jim byla prokazována nějaká vyšší úcta. Někdy je to celkem legrační a jindy to přináší mezi lidmi zbytečný stud a odtažitost.

Ale nejvíc k pláči je nakonec vždycky člověk, který vyžaduje úctu jen na základě svého věku. kdo byl lempl za mlada, většinou jím zůstává i s příchodem stáří. A nic na tom nezmění vykání, slušné pozdravy, ani to, že jej lidé pouštějí do dveří.. 🙂

Úctu je třeba vydobýt myšlenkami a prací. Vždy být víc,než jen starý artefakt.

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

Smysl života je cíl, ke kterému každý nezměnitelně směřuje a každý tam také nevyhnutelně dojde. S nepřiměřeně velkým úsilím lze smysl života nakonec pochopit, nelze jej však už dále věrohodně sdělit.

Pátrání po smyslu života může být stejně otravné jako věčná otázka dítěte: „Kdy už tam budem?“