Na začátku člověčí existence jsme my lidé umírali zejména hladem, připravil-li nás někdo silnější o zásoby potravy, nebo nás prostě vyhnal z dobrých lovišť. Později převzala roli kata lidstva ocel, z níž jsme se sami naučili vyrábět nejen nástroje, ale zejména syrově ostré zbraně.

Jak nás věky na zemi přibývalo, přišla i období, kdy jsme hromadně hynuli vinou malinkých neviditelných mirkobů, které jsme si z neznalosti jeden druhému předávali. V posledních válkách se pak plnily hřbitovy zejména těmi, které usmrtila síla střelného prachu a výbušnin.

A dnes? Lidé jsou k sobě zlí a bezohlední, pro jedovaté slovo nejde nikdo daleko. Z internetových diskuzí i mluveného projevu se vytrácí rozumná soudnost a vše se často zvrhne v nekončící spirálu ponižování a urážek. Pochvala je projev slabosti a kritika je dnešní norma.

Dnes lidé umírají hlavně na civilizační nemoci způsobené stresem, který jim přímo nebo zprostředkovaně působí opět jen lidé. Stresuje nás přemíra negativních informací, stresují nás negativní verbální projevy lidí kolem nás.

My lidé jsme úžasní jak neustále dokážeme zdokonalovat vlastní zabíjení. Dnes už jsme v epoše, kdy jeden druhého dokážeme zranit beze zbraně, na dálku…pouhou informací, která zasahuje jak jednotlivce tak celé národy.

Bůh, byl-li nějaký, prý stvořil svět a vše na něm pouhým slovem. My už dokážeme pouhým slovem pomalu zabíjet jeden druhého. A jde nám to dobře…