.
Náročné školení, vydýchaný vzduch, monotónní hlasy. Pak sady testů a nepříjemných otázek. Konečně pauza, prý na oběd. Pár lidí telefonuje, spousta kouří na nádvoří a dva/tři zoufalci jdou skutečně jíst do bufetu u recepce.

Vycházím z vrat budovy a přes ulici mířím do parčíku naproti. Těch třicet minut samoty si užiju. Sedám si do trávy zhruba vprostřed parkového mikrosvěta. Přesně v těch místech, kde nepřekážím nikomu a vidím na všechny.

Roztáhnu nohy a pomalu se přitahuji ke špičkám. Předklonem k jedné, k druhé, pak narovnat záda a čumák vystavit sluníčku. Pomalý nádech, výdech a znovu ke špičkám. Šlachy se chvějí a vysílají tlumené pocity bolesti. Je to už bolest nebo ještě ne? Tohle prožívání těla miluju!

Parkem chodí lidé a na plácku vlevo nedaleko vesele vřeští skupinka cikánských dětí. Hrají nějakou verzi fotbálku. verzi, kterou hrají kluci i holky dohromady. Pravidla zřejmě povolují sprostá slova i občasné hraní rukou. Čiší z toho radost a život.

Na druhém konci parku stojí přívěs s okénkem na prodej zmrzliny. Není u něj fronta, ale zákazníků je přesto dost. Plynule přicházejí a odcházejí tak jak jdou kolem. Je vedro a zmrzka přijde vhod.

Zmrzlinu točí snad sedmnáctileté děvče, asi brigádnice. Je pěkně stavěná a tílko odhaluje opálená ramena. Pohazuje koketně hlavou a culíkem, trčícím vzadu z oranžové kšiltovky. Je pěkná. Pokaždé zasvítí bílé zoubky v opáleném obličeji jak širokým úsměvem několikrát obdaruje každého zákazníka. Je ještě mladá a „blbá“… Je milá na lidi a točí víc než poctivé porce. Hmm.., takhle si na brigádě nic nenakrade.

Loupnu po ní očkem pokaždé, když zasvítí bílé zoubky a dostávám taky chuť. O moji pozornost se však perou dva příběhy. Často stáčím zrak i k té cikánské squadře. Na kraji plácku, vedle hrajících si dětí, dřepí malý tmavý chlapeček s velkou lupou a něco už dlouho pozoruje v trávě. To zaujetí a soustředění je vidět snad jen u dětí. Nevyruší ho ani jekot kamarádů, ani míč občas letící nebezpečně blízko. Malý „vědátor“, průzkumník přírody. Přistihnu se jak se usmívám. Copak tam asi má? Co zkoumá??

Pípnou mi hodinky. Už je skoro po pauze, je čas jít. Ještě bych chtěl aspoň tu zmrzku. Děcka na druhé straně najednou popadnou míč a utíkají k zastávce, kam přijíždí příměstský autobus. Volají i na chlapečka, který se jen neochotně zvedne a i s tou obrovskou lupou maže za nimi. Autobus je spolkne a mizí za zatáčkou.

Lomcuje mnou zvědavost „co tam asi viděl?“ Nějakou rostlinu? hmyz? strukturu té kamenné dlaždice ze kterých jsou tady chodníky??

Poslední tři minuty… „Tak co Dago?“ vybízí vnitřní hlas. „Zmrzku, úsměv a dvě věty flirtu…nebo půjdeš odhalit malé tajemství?“ Zvedám se a jdu…na ten plácek. Zase jednou neurony zvítězily nad hormony 🙂 . Pár desítek metrů a už přidřepávám a zkoumám místo, kde byl ten chlapeček.
Uspokojen touhou po poznání se zvedám a odcházím směrem k budově. Jsem klidný, zrelaxovaný a taky už vím…odhalil jsem malé tajemství. Lituju nebo nelituju?

Před vraty se ještě naposledy nadechnu čerstvého vzduchu, ještě jednou nastavím čumáček sluníčku a ještě jednou se potěším pohledem na usměvavou bohyni, která ještě neví „o čem je život“.

Pak vstoupím vraty do tmavého průjezdu a jdu vstříc pokračující realitě svého života. Za zády v parku nechávám tajemství. Dlaždici, na které leží asi třicet upálených mravenců..

Marek Chlíbek – Dago

.