.
Jdeš životem den za dnem, prožíváš své malé strachy a duševní neklid. Je toho kolem příliš, čemu nerozumíš a co se staví proti Tobě. Doba, lidé, situace. Pořád nové problémy, stále stejná nejistota. Někdy už netoužíš jít dál, dobývat a tvořit. Stačil by ti jen obyčejný klid. Nebýt hnán vpřed, neřešit problémy, nedělat si starosti.

A tak vyhledáš dávného kamaráda. Dnes už trochu blázna a trochu podivína. Ale prý zná cestu, jak přemoci nejistotu, jak uniknout z kruhu ven.
A tak za ním jedeš a jdete spolu do lesa. Jen tak, zacvičit si, trochu popovídat. A taky dlouho mlčet, poslouchat zvuky a koukat do dálky. Ukazuje ti jak spojit ruce, jak nadechnout..a vydechnout. Na co nemyslet a čemu se smát..

Po západu slunce odjíždíš a je ti dobře. Ach, vždyť je to všechno tak snadné. Problémy nejsou a klid vlastní hlavy je tak příjemný, až bys brečel štěstím. Vždyť o nic nejde a život je vlastně pohoda.

Vydrží ti to tak den, možná dva. Jednoho rána se ale zase vzbudíš s tím svíravým pocitem někde uvnitř. Tolik je toho třeba pořešit, tolik věcí zařídit, s tolika lidmi vykonat interakce.

„Co se stalo? Kde je chyba a proč jsem zase ztratil klid?“

Jsi zase tam kde před pár dny. Stejný shon a stres, zase tě život žene a tluče. Co s tím?

Přemlouváš se a přemáháš stud – volat kamarádovi nebo nevolat? „Kde jsem sakra udělal chybu? Proč už to zase nefunguje? A nebo to byl všechno jenom podvod? Krátkodobá útěcha a ošálení mysli? Jak to teda je a co s tím??“

A tak popadneš telefon a voláš. Všechno na něj vysypeš, ptáš se, vyčítáš a žádáš vysvětlení! Trpělivě poslouchá, skoro jako by na telefonu ani nebyl. Konečně zmlkneš i ty, funíš do sluchátka a dlouhé sekundy čekáš, co ti odpoví. Dlouhé ticho a pak zazní jeho klidná otázka:

„Máš hlad?“

„Cože? Ne, nemám hlad, obědval jsem. Ale proč se ptáš? přece to nesouvisí s tím, co jsem ti teď celou dobu říkal!“

„Kdy budeš mít zase hlad?“

„Cože??“

„No, nedávno jsi obědval, tak kdy budeš mít zase hlad?“

„Prosímtě nemluv se mnou jako s magorem!! Tak asi večer budu mít zase hlad, nebo až zítra, najedl jsem se hodně. Můžeme se ale vrátit k tématu?“
„Jsme u tématu…“

„Já ti fakt vůbec nerozumím!“

„Tělo má své potřeby. Jednou z potřeb je doplňování živin. Je to pravidelná činnost a nepřekvapí tě, že po každém jídle, byť by bylo sebevydatnější se nakonec dostaví opět hlad. Chápeš?“

„Chápu, a..?“

„No a lidská mysl, chceš-li tak duše, má stejné opakující se potřeby. Můžeš jí zklidnit, nasytit odpověďmi a nasměrovat pozorováním pravdy. Nemůžeš ale uniknout z koloběhu tvoření, kterému se říká obyčejný, tuctový, nudný život. To je podstata toho, proč tu všichni jsme. Nikdo nemáme kam uniknout. Můžeš se jen dívat jinak, něco vypustit, něco tolerovat a hlavně spoustu interakcí chápat jinak, víc komplexně. To ti znovu přinese ten klid, co se ti tak líbil…“

„Takže mám udělat co?“

„Jdi znovu do lesa. Zacvič si, buď chvíli tichý a vnímej. Už to umíš, je to snadné.“

„Takže tohle musím udělat pokaždé, když přijde stres a ta divná tíseň? To neznáš nic účinnějšího??“

„Víš, je to jako s tím jídlem. Nelze se najíst už jen jednou a vystačit s tím do konce života. Musíš jíst střídmě, pravidelně a kvalitní potravu pro tělo. A to stejné platí i pro potravu pro duši. Hledej kvalitu, dodržuj střídmost a nauč se pravidelnost…“

„To je celé?“

„Vlastně ano…“

„Takže žádné osvícení a trvalý klid?“

„Ne… Tohle si tu musíme prostě odžít. Klid, který hledáš, ten přinese až smrt.“

.

Marek Chlíbek – Dago