Inzerát na něhu (pro Petru)

11. 06. 2016  |  Rubrika: Dago, Úcta k ženám  |  10 Komentářu  |  Autor: Marek Chlíbek

Je zvláštní, jak lidé v životě mění priority a naopak život selektuje dostupné možnosti. Jako mladý kluk jsem toužil po nezávazném sexu, nicméně kolem byly jen samé holky, co si chtěly povídat, vodit se za ruce a sem tam se líbat. Dnes jsem mentálně už trošku jinde a všechno se jaksi otočilo. Doteky a něha, upřímná něha jsou nedostatkové zboží, přitom nezávazné šukání je dostupné v podstatě na požádání.

Svého času se mi stala zvláštní věc. Začal jsem aktivně používat fejsbůk a taky na youtube zavěsil nějaká videa o přírodě a přežití. Byl jsem připravený na reakce lidí a předem smířený s kritikou, kterou nutně generuje každá prezentace subjektivních názorů.

Jenže jsem nečekal, že mi začnou psát holky. A to nemyslím normální zprávy k tématům, ale dopisy s flirtováním nebo i tvrdé nabídky na, no.. „pohlavní setkání“. A to často i včetně nahatých fotek. Poprvé to člověka nadchne, pár dalších zvedne Ego do nebes, ale normální (normální?) chlap brzy pochopí, že tady je něco špatně.

Veselá fotka pěkné ženy potěší každého zdravého muže. Selfka nahaté patnáctky z vany (14?, 13?) už spíš vyděsí. A to ani nemluvím o nečekaných střetnutích s nějakou “ fanynkou”. Pro introverta to v reálu nebývá příjemný zážitek. Vlastně je to i jeden z důvodů, proč jsem přestal točit videa. Tenhle typ živelných interakcí z druhým pohlavím mi prostě nevyhovoval. Možnost sexu bez vztahu a intimity bez lásky mi přišly divné.

Od doby, kdy mi odešla poslední partnerka uplynula už nějaká doba. Mám uloženou její zprávu se soupisem svých chyb i tu druhou, kde mě důrazně žádá, abych se jí už nikdy neopovážil kontaktovat. Kdyby to nebylo trapné, tak bych si to snad i vytiskl a pověsil na zeď. Je to napsané krutě, upřímně a, bohužel pro mě, i pravdivě. Ať už mezi námi zůstalo cokoliv, je taky pravda, že ona byla dokonalý a upřímný mazel, takže se docela bojím, že v tomhle ji už asi málokterá překoná.

Užíval jsem si teď pocit klidu bez stresů, které každý vztah nutně přináší. Umím žít sám, mám rád ticho a deptají mě stresy z pocitu, že svou podstatou někomu ubližuji. Nicméně stejně ten pocit určitého nedostatku doteků jaksi pomaličku narůstal. Kamarád mi říkal, že když na něj přijde splín, tak hladí psa dokud to nepřejde. Hmm, fajn rada, jenže můj kříženec pitbulla a argentinské dogy má rád jen tři věci: papání, procházky a hru na „souboj tyranosaurů“. Zero něhy…

Hledat novou ženskou bytost jsem už nechtěl. Z důvodů plynoucích z popsaného výše a pak taky proto, že jsem čekal, no, vlastně ani nevím na co… Před pár dny se něco zlomilo. Je jedno co, jen prostě padlo pár domněnek a tabu. A v tu chvíli jsem tu potřebu kontaktu pocítil hodně. Hodně moc!
Na fejsbuku jsem si občas vyměnil pár zpráv s jednou slečnou. Její projev a pocity vtělené do slov mě dřív zaujaly. Ty tři fotky, co měla na profilu, taky nevypadaly zle. Teď v pátek jsem měl cestu do jejího města a tak jsem jí napsal:

„Tak teda jestli pořád chceš, můžeme se sejít“.

Bla, bla, bla. Zprávy lítaly a její radost ohromná, až mě to zas trošku vyděsilo. Ale jo, domluvili jsme to do jedné kavárny v obchodním centru. O nic nejde. Pokecáme, poflirtíme, a když si nesedneme, půjdeme zase každý svou cestou. Zkrátím tu slovní vatu kolem toho, a prostě v pátek v podvečer jsem seděl na kávě a čekal. A hádejte co? No jasně, nepřišla.

Seděl jsem tam víc jak hodinu a byl jsem vlastně rád. Srkal jsem kávu, koukal po lidech a bylo mi fajn. Samozřejmě, měj jsem na ni messenger kontakt a už i číslo na mobil, ale psát jsem jí nechtěl. Nevím proč, ale tohle nedělám, “nedolejzám”.

Přesně tohle je jedna z věcí, za kterou mi holky říkají, že jsem na zabití. Pokud žena nedodrží slovo, uzavřu se a nechci v tu chvíli vědět proč. Jistě, mohla nastat spousta situací, ale v tu chvíli je ani nezměním, ani nechci řešit. Pokud to bylo něco vážného, dá mi časem sama vědět. Pokud jen ztratila odvahu, je to tím okamžikem myslím vyřešené a život jde dál. Nedolejzám.

Pomalu jsem se chystal zaplatit a odejít. V kavárně už přibylo dost lidí a necítil jsem se tam dobře.

“Ahoj. Máš tu volno?”

Přišla zezadu a teď stála po mém boku. Čekal jsem na bloncku se sportovním sestřihem a vedle mě stála hnědovláska s dlouhejma. Klid, úplně cizí holka, jen prostě už nebylo kde sednout.

“Ne, nemám!”

Rozhodně jsem teď neměl zájem konverzovat s cizím člověkem u jednoho stolku. Tuhle odpověď asi nečekala a tak párkrát nerozhodně přešlápla a rozhlédla se kolem.

“A nebo víš co? Pojď, sedni si. Stejně už zaplatím a jdu. Na někoho jsem tady čekal, ale nepřišel, takže za minutku vypadnu.”
“Já vím, na Žanetu.”

Vyvalil jsem na ní oči.

“Aha, takže kámoška? No tak povídej!”

Odvyprávěla mi takový málo uvěřitelný, instantní příběh, jak do toho Žanetě prý vlezlo něco opravdu neodkladného. Jak je jí to líto, proč se nemohla sama ozvat a že posílá jí, kamarádku Petru, aby to její “fópá” u mě omluvila. Bože! Kecy, kecy, kecy…

“A jestli bych ti stačila já, tak ti pomůžu.”

To už mě fakt rozesmálo: “Jako s čím, prosím tě??”

“No s těmi nákupy.”

“Jo, aha!”

Domlouval jsem si ve zprávách s Žanetou alternativní činnost na schůzku. Kdyby byla třeba nálada, tak by mi mohla pomoci poradit s nákupem pár nových blbostí do šatníku. Sám si umím koupit akorát černé hadry a nebo maskáče. Pokud potřebuji něco civilnějšího, bez oka a rady ženy to sám nezvládnu.

Nakonec jsme v té kavárně ještě chvíli zůstali. Pak se šli projít po okolí a nakonec jsem jí pozval a večeři. Nikam jsem nespěchal a konec konců, Petra byla taky žena. Užíval jsem si jejího hlasu a intonace. Mám příjemné ženské hlasy rád, líbí se mi a uklidňují mě. Tenhle mě uklidňoval. Mlela a mlela. Vlastě ani nevím co. Pokládal jsem jí takové ty standardizované stupidní otázky, po kterých mají holky pocit, že se o ně chlap zajímá. Hodně povídala a říkala mi spousty věcí, které mě nezajímaly. Povídání ji zjevně uklidňovalo.

Bylo už pozdě večer, když jsme na další procházce došli na výhledovou terasu v parku. Konečně ztichla a koukali jsme mlčky na město. Už dávno mi došlo, že žádná Žaneta neexistuje, že to byl jen fejkový profil téhleté Petry, nebo jak se skutečně jmenuje. Byl jsem naštvaný, ale ne zas tak moc. Jen z principu. Rozhodl jsem se nekazit hru a nechat to na ní.

Koukala se do dálky na noční město. Stál jsem těsně za ní. Už mě to s ní vlastně nebavilo. I když byla hezká a asi i dost inteligentní, endorfiny prostě vyprchaly a vracel se pocit, že mě stejně jenom podvedla a zmanipulovala.

“Takže.. Co dál?” řekla, aniž by se otočila.

Cítil jsem potřebu jí aspoň trošku verbálně ublížit, získat zase kontrolu nad situací a pokud možno, už tady tu frašku ukončit. A tak jsem se zeptal .Klidně, jasně a se slušnou dávkou sebevědomí:

“Jaký je tvůj názor na placený sex? Hmm?”

Neotočila se. Jen si povzdechla a podívala se do země. Potichu a škodolibě jsem se za ní pousmál.

“Myslím, že všechno je to hlavě otázka ceny,” řekla nakonec.

No ty brďo, tahle hra mě začala docela bavit a ten sebevědomě přezíravý tón jsem u sebe taky nepoznával.

“Myslím, že dva litry jsou tak akorát, co říkáš?”

Kývla hlavou, “Jo jo, dva jsou v pohodě”.

“OK, domluveno.. 🙂 “

Pak se konečně otočila a trošku vyděšeně říká: “Ale ke mě nemůžeme!”

“Jasně. Zajedeme přespat do motelu, chceš?”

“Tak jo”, kývla.

Vzal jsem jí kolem ramen a šli jsme pomalu ulicemi, směrem k mému autu. Najednou to byla jiná situace. Úplně jiný kontext. Vše se mezi námi jakoby zklidnilo a zjasnilo. Koukali jsme do svítících výloh a potkávali rozjásané lidi, putující nočním městem. Už jsem nic neřešil. Když to klapne, tak budu mít za chvíli sex. Není to pro mě top, ale po těch pár měsících absence jsem se už i docela těšil. A taky jsem se jím chtěl vlastně i trochu pomstít. Petře, sobě, a vlastně i bůhví komu…

V autě jsem jí položil ruku na stehno a ona mě celou cestu hladila po dlani. Bylo to příjemné. Za pár minut jsme vjeli do dvora motelu. Přespávám tam často, (sám..), když mám v té oblasti nějaké “pochůzky”.

Holčina recepční, co měla zrovna službu, byla už něco jako kamarádka. Proto jí taky zamrzl úsměv a vyvalila oči, když jsem jí mezi dveřmi řekl “Dobrý večer”, místo obvyklého “Čau”. Ale když viděla Petru, tak pochopila a vykali jsme si. Miluju chápavé profesionály! Taky pověsila zpátky klíček od jednolůžkáče, co už měla v ruce a při sepisování formalit se ptala, zda si přejeme dvojlůžko nebo oddělené postele.

Pokoj byl příjemně maličký, vlastně jen dvojpostel, skříňky a televize. Znal jsem to tam. Plácl jsem sebou na postel a sáhl po ovladači.

“Skočím se osprchovat, jo?” řekla tiše Peťula.

“Hmm..”, kývl jsem.

Nějak se mi nechtělo komunikovat. Zase mě přepadala podivná směs vzteku a splínu. Nechtěl jsem na ni ani mluvit. Měl jsem strach, že budu arogantní nebo sarkastický, prostě že vyprovokuji nějakou hádku. A nechtěl jsem se ani sprchovat. Ne, kvůli ní ne. Už to zašlo moc daleko a tohle byly situace, které jsem neznal. Nechtěl jsem si dovolit žádné city. Nic, co by mě zase převálcovalo a zničilo. Vždyť tohle je jenom cizí holka. Zítra půjde domů a já taky. Nic víc, nic dál..sakra!! Chci být za hajzla, protože ti to mají dnes jednodušší a dnešní doba je ušitá pro ně.

Z koupelničky byla slyšet tekoucí sprcha. Rychle jsem hmátl vedle postele a prolustroval jí kabelku. Ano, je to neslušné, ale za ty roky už vím svoje.V ženských kabelkách jsem viděl ledacos. Rohypnol, zapnutý diktafon i břitvu. Ale dobrý, tady jen holčičí poklady. Nic, co by mě znepokojilo.
V leže jsem přepínal programy a kolem z koupelny procupitala Peťula. Jen tak, zamotaná v ručníku. Oběhla postel na svou stranu, shodila ručník a mrskla sebou pod peřinu. Snažil jsem se na ní nezírat, ale i to, co jsem zahlédl periferním viděním, mě dojalo k tlumenému vzdechu. A taky jsem pocítil dost silnou tělesnou reakci,vzrušení, až mě to překvapilo. Byla dobrá, fakt hodně dobrá! No a já byl zase nadržený, hodně..

Otočil jsem k ní hlavu, ale hned jsem musel vyprsknou smíchy. Peřinu měla přitaženou až přes nos a jenom mě sledovala vykulenejma očkama. Z toho důvodu jí dole koukaly odkryté nožky. Nechápu, proč ve všech motelích mají vždycky tak krátké peřiny. Usmíval jsem se a na jejích očích jsem viděl, že ona taky.

Pomaličku sunula ruku pod peřinou a když se mě dotkla, začala mě hladit hřbetem dlaně. Přepnul jsem televizi na MTV a trošičku zesílil zvuk. Normálně mám rád při milování ticho, pře kterém se dají šeptat do ouška ženy něžnosti. Ale tohle nemělo být žádné milování, jenom sex. Myslím, že zlí kluci to takhle nějak dělají.

Přitulil jsem se k ní a pevně si ji přitáhl pod sebe. Tak jo, vezmu si to, co mi dnes patří. Miluji dlouhou předehru, něžnosti, laskání a zkoumání rty jeden druhého. Tohle už ale nejsou věci, které patří do dnešní doby. Ženské to mají rády ve filmech a v knížkách, ale v reálu o to už nestojí. Z každé druhé se dnes stala Badoo-girll, co má rozdělané tři-čtyři paralelní vztahy a roztáhne nohy na prvním rande. Beru to a neuráží mě to. Už ne, pokusím se taky zařadit.

Něžnosti jsou moc fajn, jenže s touhle ženou jsem to chtěl už jinak. Použít, ponížit a unavit. Nejlíp opakovaně. A když se to dobře povede, aspoň se letmo přitulím a pohladím potom, až třeba usne. Aspoň se mi při tom nebude moct vysmát. Pak jí, možná, spící, budu chvíli hladit po vláskách, líbat na šíji a představovat si, že jsme zamilovaní a svoji.

Předehru jsem zredukoval na majetnické hlazení, líbání a průzkum jejího těla: “Hmmmm, dokonce chloupky.. , to mám rád.”

Za chvíli se jí prohloubilo dýchání a byla taky vzrušená. Srovnal jsem si ji pod sebe, obě ruce jí levačkou přidržel za její hlavou. Pravačkou jí uchopil nohu pod kolenem a zvedl stehno. Pak už se šlo tvrdě na branku…jak se říká.

Upustím od dalších podrobností, ale byl to dlouhý sex. Myslím, že jsme to pojali hodně, no.., dejme tomu sportovně. Ze začátku krásně držela a pak už pánví trošku uhýbala, jenže jí to nebylo moc platné. Připadal jsem si jako jezdec NASCAR, co taky operativně upravuje úhly a telemetrie podle toho, kam je potřeba se nejvíc tlačit. Pak už jenom dlouho a odevzdaně sténala do rytmu našich pohybů. Ne nadarmo to příroda zařídila tak, aby se tak snadno nerozpojilo to, co má zůstat chvíli spojené.

Bylo to všechno takové mechanické, jiné než mě vždy před tím bavilo, ale musím uznat, že i tak docela příjemné. Líbilo se mi to a myslel jsem na bejvalku. Pocity Petry nevím. Minimálně jejímu tělu se to líbilo taky a na co myslela, mi bylo jedno.

Pak začala zkracovat dech a její tělo o trochu víc ztuhlo. Pustil jsem jí ruce, hned mě objala a zaryla mi nehty do zad. Prudce zvedla hlavu a opřela se mi čelem do ramene. Zpomalil jsem pohyby a vnímal její křeče. Z do široka otevřených úst jí chvíli nevyšel ani hlásek. Jen ty nehty mi zarývala do kůže.

Óóó´..super..luxus..neděkuj mi bejby… Měla ho jak z filmu!

Ještě chvíli jsem zůstal na ní a užíval si vlny rozkoše, které procházely jejím tělem. Pak jsem se opatrně přesunul na bok. Hned se stočila do klubíčka, zády ke mě. Prudce popadala dech a utírala si dlaní obličej zalitý potem.

Počkal jsem až se uklidní, vydýchá a zvláční. Pak jsem si jí zkusil znovu přitáhnout. Nechala se. Byla zády ke mě a já těsně za ní. Konečně chvíle, na kterou jsem se nejvíc těšil. Doteky a hlazení. Probíral jsem se jí ve vláscích, konečky prstů hladil její tvářinky, hladil rameno a svými rty jí jezdil po šíji a po zádech. Tohle bylo ono, tohle mi chybělo, tohle potřebuji!

Jenže, Nevím no.. Nechala si sice líbit všechno. Neuhýbala, neodtahovala se. ale prostě už absolutně žádná zpětná odezva. Jako bych muchlal hadrovou panenku. Chjo. Zero něhy…

Nějak jsme pak usnuli. Každý sám na své půlce. Však už taky bylo skoro ráno.

Ráno jsem se vzbudil až kolem deváté. Byl jsem v pokoji sám. Chvíli jsem poslouchal a pak se šel přesvědčit, jestli není v koupelně. Nebyla. Nikde už nebyly ani její věci. Trošku nerozhodně jsem stál uprostřed pokoje a snažil se pochopit k čemu došlo.

Pak mi padly oči zpátky na postel. Byl tam od ní vzkaz, až ně zamrazilo! No, vzkaz.. Na jejím polštáři ležela dvoutisícovka! A pěkně podélně přeložená. To jsem znal. Takhle se přehýbají bankovky, než se zastrčí striptérce za kalhotky.

“No to snad ne…”

Těžce jsem sedl zpátky na postel a vzal si tu bankovku do dlaní. Nevěděl jsem jestli se mám smát nebo brečet. Chtěl jsem jenom neosobní sex bez citů a tak jsem jí to dělal jako děvce. A Ona mi takhle dala najevo, že ta děvka jsem já..

No ty bláho, pěkně mě psychicky rozsekala. Na tenhle moderní svět mezilidských vztahů ještě fakt nemám. Jestli se chci začít chovat jako bezcitnej kluk, musím se ještě moc a moc učit. Seděl jsem tam na posteli ještě snad hodinu. Z letargie mě probrala až nějaká ukrajinka, která přišla uklidit pokoj.

Během minuty jsem se sesbíral a vypadl. Na recepci jsem vracel klíč a kámoška na mě pomrkávala.

“Copak, copak? Bouřka v ráji? Té tvé nové partnerce jsem volala v sedm taxíka.”

“Není to moje partnerka, kua. Vůbec jí neznám.”

“Cooo???”

“No, neznám no. Poznali jsme se včera v kavárně. Jenom taková životní epizoda, nic víc.”

“No, to jsi té epizodě v noci teda pěkně dával do čáry! Chuděrce..”

“Ježiš, jak to můžeš vědět?”

“Ale prosím tě! Vždyť tady jsou papírový stěny a ona ječela jak na kolotoči.. Nechceš mi k tomu říct něco víc? Myslela jsem, že ty takovej nejseš..”

“No, jak vidíš, tak evidentně jsem. A budu.”

V krátkosti jsem jí nastínil celý příběh a své rozpoložení a tak všechno prostě. Řekla mi akorát, že jsem debil a že jí mám zavolat, omluvit se a ukončit to nějak víc kulturně. Vytočil jsem číslo, “Žanety”, ale byla nedostupná..pro mě “nedostupná”. Zkusil jsem messengra a mrknout na FB, ale zablokovala si mě i tam.

“Hele, ten taxikář byl známej, mám mu brnknout a zjistit, kam jí vezl?” ptá se kámoška.

“Ale ne, dík. Myslím, že to dopadlo tak, jak to všechno dopadnout mělo.”

Odjel jsem z motelu a zbytek dopoledne jsem chodil po tom cizím městě. Chodil a přemýšlel. Nějak se mi pořád nedařilo vžít se do pozice tvrdého bezcitného kluka a sexuálního vítěze. Spíš jsem si připadal jako kripl. “Vyšoustaná” dvoutisícovka mě pálila v kapse.

Po hlavní cestičce v parku jezdili bruslaři a chodily usměvavé maminky s kočárkama. Vypadal jinak, veseleji než včera v noci. Nedaleko na trávě stála mladá dvojice a muzicírovala. Kluk drnkal na kytaru a holčina mu k tomu krásně zpívala. Ach bože, miluji vyprávějící, melodické ženské hlasy.
Šoupal jsem se blíž a pak jsem dlouho stál a poslouchal. Sem tam někdo z kolemjdoucích hodil minci do otevřeného obalu kytary, který měla ta dvojice před sebou. V náhlém hnutí mysli jsem sáhl do kapsy a vytáhl tu dvoutisícovku. Udělal jsem pár kroků směrem k nim. Natáhl jsem ruku a mezi dvěma prsty jsem bankovku podal té holčině. Asi jsem se u toho tvářil nějak divně, protože se mi zadívala do očí, jako by mě chtěla propálit těmi svými.

“Nezlobte se pane, ale my vám na takové peníze nemáme jak vrátit.”

Chvilku jsem nechápal, co mi vlastně říká..

“Aha, ale já nechci nic vrátit. Prostě si to nechte.”

Nechal jsem dvoulitr vyklouznout z prstů a spadnout mezi mince do obalu kytary. Otočil jsem se a chtěl odejít.

“Pane. Haló Pane..!!”

Dívka se rychle sehnula a podávala mi bankovku zpět.

“Vemte si to! My takové peníze nechceme. Jestli máte z něčeho výčitky svědomí, musíte si to vyřešit jinde. A jinak..”

Koukal jsem na ni jako na zjevení. Umí číst myšlenky, koza jedna, nebo co? Zastrčil jsem prachy zpátky do kapsy a šel pryč. Na můj vkus se tam začal tvořit docela hlouček zvědavců. Tak.. teď už mě může moralizovat kdejaká socka..

Včerejšek a dnešek nějak moc nechápu. Bude těžké naučit se netahat do postele city. Ale zvládnu to. Jako všechno nakonec.

= = = = =

Milá Petro,

nebo jak se vlastně jmenuješ. Tenhle článek jsem sepsal hlavně pro Tebe, protože vím, že si ho stejně nakonec přečteš. Nějak cítím (zbytečnou) potřebu trochu ti přiblížit souhru okolností, která mě strčila do Tvé … , náruče. Určitě máš zase nějaký svůj osobní příběh, který není o nic méně fascinující. Prostě se ty příběhy v určitém okamžiku protnuly a nechci v tom vidět nic víc.

Pravdou ale zůstane, že jsem Ti neuvěřitelně ublížil a vůbec nechápu, jak moc sebestředného zla jsem v sobě dokázal najít. Jestli jen trochu můžeš, tak prosím promiň a přeji Ti, abys v budoucnu už potkala minimum takových čuráků, jakého jsem ze sebe udělal já.

Ať už to dopadlo jakkoliv, snažila ses být pro mě milá, voňavá a krásná.

Opravdu nevím, co říct… Děkuji!

Marek Chlíbek – Dago

10 komentářů to “Inzerát na něhu (pro Petru)”

  1. Andy napsal:

    Ahoj Marku, už dlouho sleduji tvá videa a čtu tvé články.
    I tento je krásný a zároveň trochu i smutný. Je moc pěkný,že umíš přiznat chybu a vyjádřit city.
    Osud ti vrátil do života Helenku, a máte určitě úžasný a láskyplný vztah. Tak jen tak dál 😉 Jste krásní lidé.
    I já mám skvělého parťáka vedle sebe a jsem šťastná za to, že to není drsňák, který chce světu něco dokazovat a na něco si hrát. Jen prostě žijeme v souladu s přírodou, milujeme se a důvěřujeme si. Učíme se techniky i přežití, jsme teď a tady, sbíráme bylinky, zajímáme se o magii, vandrujeme po lese atd. A jsme šťastní z maličkostí.
    Tento článek je moc hezky napsaný, doufám že si ho Petra, nebo ať už se jmenuje jakkoli přečetla a vzpomíná s láskou.
    Děkuji za tvé články. Andrea

  2. hubabuba napsal:

    ty jsi ale kus čuráka

  3. Lucie napsal:

    Ahoj Marku,
    nemůžu uvěřit, kam jsem se dostala.. Dnes ráno jsem koukala na videa o přežití ve volné přírodě, jak „komunikovat, či nekomunikovat s medvědem“..Lákalo mě zjistit, jaký je Tvůj názor na věci duševní a nějak si to v sobě utříbit.Na jednu stranu velmi si vážím Tvé upřímné zpovědi, schopnosti povýšit se natolik nad své nedostatky,..a tak trošku Ti závidím Tvou odvahu konfrontovat se se všemi těmi lidmi, kteří si to přečtou..činí Tě to zranitelným a zároveň velmi silným člověkem. Tvá duše se zdá být velmi čistá a svobodná. Daň za tyto velké a hluboké dary je Tvé osamocení. Ráda si budu k Tobě chodit pro inspiraci, ať už se týká duševna, nebo bushcraftu..s úctou Lucie

  4. Irena napsal:

    Jenže Ty už dávno nejsi zlý „kluk“ – jsi dospělý muž a pokud to tak necítíš, nemáš to dělat. Jsi ale jen člověk a děláme chyby. Nicméně jsou věci osobní a intimní a mají takové zůstat. Lidé mají mít cit a takt. A pokud ses té slečně chtěl omluvit a poděkovat, to jsi to chtěl udělat popisováním jejího chování při sexu? Ale nechtěl, chtěl jsi, abychom to prostě četli a aby ses omluvil sám před sebou, jsi přece borec!
    A to mám Tvoje videa na you tube moc ráda.

    • Marek Chlíbek napsal:

      Děkuji za nezaujatý názor a pohled ženy.

      • gigi basils napsal:

        Souhlasim s Irenou. Mas supr videa, i ta magie je zajimava, ovsem si to kazis temito intimnimi zpovedmi. Cim vic o svych intimnostech mluvis, tim vic si myslim, ze si tim zakryvas nejakej problem.

        • Marek Chlíbek napsal:

          Je tedy lepší tajit před lidmi své poklesky, tajit svá zjevná selhání? Držet pózu za každou cenu a hrát si na něco víc, než skutečně jsem? V každé lidské bytosti najdeš problém, pokud se podíváš dostatečně hluboko. Vždy je co soudit.

          • Lik napsal:

            Mně se ta povídka ze života líbí. Čtenářka (možná čtenář) píše „kazíš si to“. Ale co si tím kazíš? Možná si tě čtenářka chce nějak idealizovat.

            Za sebe třeba můžu říct, že mám rád tvá videa, ale „kazíš si to“ svým vztahem k NATO a Rusku, který mám jiný. Až tento článek a reakce na něj mi pomohla pochopit, že si také chci idealizovat svého oblíbeného youtubera.

            Takže, klidně dál piš takovéto články, které se nebudou líbit čtenářkám a vyjadřuj své názory na Rusko, při kterých se bude otevírat kudla v kapse mně :D. (jen obrazně řečeno, nože používám pouze příborové).

            V každé lidské bytosti je problém – to je myslím pravda.

  5. martin napsal:

    Zajímavé počtení a zcela tě chápu.

  6. Vladimir Bosak napsal:

    Marku,

    neblbni. Nikomu jsi neublížil. Ve svém umění jsi dosáhl vrcholu nebo aspoň jsi hodně dobrý… a tam je každý sám. A hlavně: ženy si vybírají. Rozhodují. To přece víš.
    Komunikace.

    zdraví
    v.

Vložit komentář k Andy

 
 
Služby funkční Magie