Umřel mi další učitel mystiky. Emeritní psychiatr a mág. Zdědil jsem po něm knihovnu, nedokončenou práci a zpovědní tíhu starých hříchů. Půl dne jsem bloumal v polích a zvažoval, jak dál. Tok světa se nikdy nezastaví a hybatelé v pozadí mu určují směr. V dobrém i ve zlém. Pravidla magie jsou neúprosná: “Nauč se kouzlo a pomůžeš sobě. Předej ho dál a pomůžeš druhým. Předávej moudrost a pomůžeš všem.”

Nárokuji si teď malou chvilku vaší pozornosti a chtěl bych vám vyprávět příběh. Uchopte jej prosím jen jako dospěláckou pohádku, protože ne ve víře je ukryta jeho síla, ale v předaném zážitku.

Před pár lety mě kontaktovala kamarádka, které jsem již dlouho něco dlužil. Závazky minulosti jsou často největší okovy, ale to asi znáte sami. S vnitřním povzdechem jsem vyslechl její žádost.

Měla v práci kolegyňku (budu jí říkat třeba Jindra), kterou postihlo hned několik životních havárií. Manželova nevěra a následný rozvod. Autonehoda a nakonec i diagnóza nemoci, které se všichni bojíme. Prý je teď dost na dně. Sama, opuštěná, se ztrátou důvěry v lékaře a s rostoucím nezájmem od většiny zbylých přátel. V podstatě jí selhaly všechny životní kotvy, takže přišel čas i na magii. Kdyby jí dal někdo číslo na ďábla, myslím, že by zavolala i jemu.

Nejsem na cestě poznání ještě tak daleko, abych se mohl naplno věnovat lidem, ale některé kontakty jsou natolik osudové, že je odmítnout prostě nelze. Párkrát jsme si zatelefonovali a nakonec jsem souhlasil, že ji vezmu na jednu z blízkých cest.

Pravidelně zajíždím na místa, která jsou pro mě důležitá, co se mystického vývoje týče. Jedno z nich je i bývalý koncentrační tábor Osvětim – Březinka. Oplocené rozvaliny desítek baráků a několika krematorií, kde pro Genius Loci vykonávám meditační cvičení a zakopávám zrající talismany k posílení jejich energie.

Další termín jsem měl již za pár dní a smířil jsem se s tím, že tentokrát si povezu společnost. Coby rodilá Brňačka dojela Jindra vlakem do Olomouce, kde jsem ji nabral do auta. Bágl se spacákem jsem jí hodil do kufru k tomu mému.

Byla to psychicky nepříjemná cesta. Za téměř tři hodiny vyčerpávajícího monologu jsem si vyslechl všechny životní trable a domnělé křivdy, kterých se na ní kdy kdo dopustil. Takové nastavení někteří lidé prostě mají, a kdo jsem já, abych je za to soudil. Když už nic, určitě se jí povídáním uleví a několika kouzly jí pak trochu pomohu i s tou nemocí.

Na místo jsme dorazili pozdě odpoledně. Jindra si šla projít areál a já odešel postarat se o talismany. Netrvalo dlouho, slunce zapadlo a na tábor padalo šero. Vzali jsme bágly a vydali se najít místo k přespání na okraj lesa, začínajícím za ostnatým drátem zadní části areálu. Střed lesa k přespání nikomu nedoporučuji. Sídlí v něm živé zlo, které umí najít skryté strachy duše, a ve snech člověka hodně potrápit.

Noc proběhla klidně a těsně před svítáním mě vzbudil tichý signál hodinek. Ve cvičební haleně, volných kalhotách a naboso jsem vyrazil na louku, vpravo vedle tábora. Nad trávou se ještě válely cáry mlhy z nedaleké Visly. Hledal jsem vhodné místo s pěkným rozhledem pro meditační pozici. Tu a tam překračujíc převrácené drny a krátké brázdy, které přes noc v zemi nadělala divoká prasata. To bylo to praskání a lomoz, který mě sem tam budil.

Po chvíli se mi nohy samy zastavily, jak mě energie země upozornila na vhodné místečko. Prasečí brázdy tam tvořily náznak magického kruhu s neporušeným travnatým paloučkem uprostřed. Usedl jsem na paty v pozici japonského sedu, srovnal tělo i mysl a začal se postupně prodýchávat.

Nejdřív zpomalit pulz, vyprázdnit mysl a pak dovolit podvědomí vydat se na cesty.
“Nádech – výdech – jdi – potkávej – a ptej se..”
Je to doba, kdy se zpomalí čas. Co se vnějšímu pozorovateli jeví, jako pár minut, tam mystik prožije dlouhé hodiny i dny času vnitřního.

Z velké dálky jsem vnímal sílící teplo paprsků vycházejícího slunce a jemné světlo, pronikající přes zavřená víčka. Dlouhé minuty bylo všechno jak má být. Pak mi ale přeběhl mráz po zádech. Něco vstoupilo do mé komfortní zóny a nebyl jsem si jistý zda z tohoto nebo jiného světa.

Rychle jsem mysl vrátil do přítomnosti a trochu násilně pootevřel oči. Poněkud stranou, nedaleko, jsem spatřil shrbenou bytost. Trochu to se mnou cuklo, nával adrenalinu zrychlil tep a jen tak tak jsem leknutím nevyskočil na nohy. Naštěstí prvotní dotek paniky rychle přešel. Oči jsem jemně promnul, aby znovu začaly fungovat v realitě a obrátil jsem zrak zpět k postavě.

Byla to babička. Zvláštní shrbená babička, ve vesnických šatech a zástěře. Zády ke mě vysekávala divně tvarovaným srpem z trávy šťavnaté lupeny, které po hrstech házela na rozprostřenou plachtu. Asi ranní krmení pro kozy nebo králíky. Jakkoliv to byl obyčejný výjev, přesto jsem se už nedokázal zcela uklidnit. Volná louka s velikou rozlohou, od cesty daleko a ta babča přesto seká kousek ode mě. Asi jsem nevědomky zvolil místo s nejlepšími lupeny. Až mi to bylo trapné.

Nemohl jsem odtrhnout oči od té narezlé čepele. Babča sekala a plnila plachtu a při tom o mě ani koutkem oka nezavadila, jako bych tam nebyl. Pak svázala plachtu do balíku a ten si opatrně zvedla přes rameno. Pak se shrbená, pomalým krokem, pár metrů přede mnou, vydala směrem k vesnici. To už jsem nevydržel a nejistým hlasem špitl polský pozdrav: “Dzień dobry!”

Spíš jen napůl ke mě otočila hlavu a vydala skřípavý zvuk. Možná pozdrav, ale znělo to spíš jako zakňučení rušeného zvířete. Taky pozvedla ruku se srpem a zakývala jí. Sakra, tohle už fakt vypadalo spíš jako výhružka. Znovu mi přejel mráz po zádech a tep zvedl vyplavený adrenalin. Rychle jsem sklopil hlavu a bábu doprovázel periferním viděním, dokud mi nezmizela za řadou keřů.

“Co tady děláš??”
Škubl jsem sebou, až mi píchlo za krkem. Za mnou stála Jindra, rozcuchaná a pomačkaná ze spacáku.
“Medituji a dýchám. Říkal jsem ti včera, že ráno půjdu..”
“Jo, aha… A naučíš mě to?”
“To se člověk učí celý život. To nejde jen tak vysvětlit.”
“No jo no.. A budeš tady ještě dlouho.. dýchat…?”
“Dej mi minutu. Ukončím to a půjdeme.”
Znuděně dřepla vedle mě a rozhlížela se kolem. Zkoušel jsem aspoň zklidnit tep, ať se z pozice nezvedám rozvibrovaný, ale bylo to těžké. Tak jsem sezení ukončil závěrečnými cviky rukou a pak jsem si dlaněmi jemně masíroval obličej.
“Co to tam je?”, pískla Jindra.
“Kde?”
“Ježiš, no tám!”
Ukázala rukou na čerstvou díru, po prasaty vyvráceném drnu. Pak se v kleče natáhla a uchopila malou, černou, kulatou věc, špinavou od hlíny.
“To vypadá jako bakelitová krabička, co se v ní kdysi prodávaly pásky do psacího stroje.” řekl jsem.
“Co myslíš, že v ní je? Je docela těžká..”
“Nevím, zkus ji otevřít.”
Jindra otřela krabičku o trávu,pak ji pevně sevřela v dlaních a sílícím tlakem ji zkoušela otevřít. Nešlo to. Už jsem k ní natáhl ruku, abych to zkusil já, když najednou víčko povolilo a obsah se rozsypal do hlíny. Bylo to několik mincí a hrstička průhledných kamínků.
“Jé poklad!” Vykřikla Jindra. Sesbíral jsem mince a začal si je prohlížet. Nebyly malé. Žlutá barva a citelná hmotnost dávaly tušit zlato. Jindra zatím kousíček po kousíčku posbírala do krabičky všechny droboučké kamínky.
“To jsou určitě démanty!”, řvala.
“To víš, že jo. A ty jsi střelená princezna.. Vždyť jsou maličké jako půl čočky. Neblbni, nejsme ve filmu..” smál jsem se na ni.
“Ale ty mince nějakou cenu mít budou. Máš štěstí!”, natáhl jsem ruku a vsypal jí je do dlaně, kterou nastavila.
“Chceš jednu?”, ptala se, když si je prohlížela.
“Můžu?”
“No jasně! Na památku.”
Vybral jsem si minci v její dlani, která mě nejvíc zaujala a poděkoval. Zbylé si bez zájmu vstrčila do kapsy. Už s větším zalíbením ještě prstem prohrabávala droboučké “démanty” v krabičce, než ji po chvíli zavřela a také strčila do kapsy.
“Co myslíš, kde se to tu vzalo?”
“To nevím ,ale tady na té louce měla stát druhá část koncentráku, který nacisti plánovali dost rozšířit. Vězni tu už budovali nové baráky. Je možné, že si tu některý z nich krabičku ukryl pro případ útěku, nebo spíš jako platidlo pro místní, kteří za zlato dodávali vězňům jídlo navíc. V každém případě to byl zajímavý nález historie.“

Šli jsme se ještě projít kolem Visly, v poledne jsme zašli do města na oběd a pak už jsme vyrazili na dlouhou cestu domů. Zase jsme kecali o různých věcech, hlavně co se jejího života týče. Tím výlet skončil, už se neozvala a po pár týdnech jsem ji pustil z hlavy.

= = =

Dva, možná tři měsíce potom, mi ve schránce přistála úředně se tvářící obálka. Nějaký Judr. z brněnské advokátní kanceláře mi sděloval, že mě zve k úřednímu jednání v mém zájmu. “Miluju právníky…” Radši jsem tam hned volal, abych zjistil o co jde. Slečna na telefonu byla přísná a tajemná, jako hrad v Karpatech, takže mi jen zopakovala nutnost osobního jednání. A věc prý spěchá!!

Domluvil jsem si termín a za dva dny vyrazil do Brna. “Kua, co jsem kde zas posral..?” Po třicetiminutovém čekání mě přísná slečna uvedla do kanceláře k panu Judr.. Po formální nabídce kávy, kterou jsem odmítl, pan Judr. otevřel šuplík a s dramatickým povzdechem položil na stůl docela objemný spis.
“Takže, pane Chlíbku. Vy jste byl s mojí klientkou před osmi týdny v Osvětimi….”

A pak mi začal vyprávět story, které jsem zprvu moc nerozuměl. Jednalo se o tu nalezenou krabičku. Jak mi vysvětlil, její obsah byl ne zcela zanedbatelné hodnoty. S pravděpodobností, hraničící s jistotou se jednalo o historický artefakt s přímou souvislostí k blízkému táboru. No a polský stát má, v tomto ohledu, velmi přísné zákony. Odnášet cokoliv je tam vážný trestný čin, který se trestá odnětím svobody.

Dalších, snad dvacet minut mě pak zasypával paragrafy zločinů, kterých jsem se tam údajně dopustil a dopouštím, když tam jezdím dělat kejkle s mými talismany. Od hanobení pietního místa, krádeže historických artefaktů, poškozování…až po navádění a svádění k trestné činnosti jiných osob. Hlava už mě třeštila. Tak jsem ho zastavil a požádal, ať mi jasně řekne, co po mě chce, nebo proč mi to všechno říká.

Ze spisu mi podal jeden papír a pak se pomalu zaklonil a opřel do opěradla kožené židle. Prý v zájmu své klientky chce, abych podepsal prohlášení mlčenlivosti o naší cestě, o všem, co jsme tam dělali a co jsme našli. Prý jsem ji svým nezodpovědným, protizákonným chováním ohrozil a mnou podepsaná mlčenlivost zajistí jeho klientce klid.

“Tak takhle…” No myslel jsem, že mu lisknu! Ale jen jsem se slušně zvedl, papír položil před něj na stůl a řekl: “To snad ani nemůžete myslet vážně!”
Ze země u věšáku jsem sebral svůj assault batůžek a zamířil ke dveřím.
“Pane Chlíbku!” Promluvil už hodně intenzivním hlasem. “Moje klienta by to měla skutečně ráda vyřešené…a tak jsem oprávněn, nabídnout vám za podpis dvacet tisíc korun!”
“Naschlé!!” zahučel jsem a práskl dveřmi. “To je čurák!” řekl jsem si spíš polohlasem.
“No, prosím??!” vyjekla s přísným výrazem sekretářka.
Chtěl jsem jí odvětit nějakou rozkošnou výzvu k sexu, co možná ani nikdy neslyšela, ale jak stárnu, už tyhle invektivy moc přes ústa nepouštím.

Hodinku jsem se procházel ulicemi Brna, než jsem trošku zchládl, pak navštívil kámoše a vyřídil nějaké pracovní věci. Tak jako tak, večer jsem se domů vrátil z pocitem zbytečně ztraceného dne. Pár dni se mi to ještě honilo hlavou a chtěl jsem to vypustit, ale nějak to nešlo.

Asi po týdnu jsem vytočil číslo kámošky, co mi tenkrát hodila na krk tu Jindru.
“Hele, chci se tě zeptat, Ta Jindra se zbláznila, nebo tak něco??
“Já nevím, možná jo. Ona už tady nedělá..”
“A kde je?”
“Odstěhovala se. Doktoři jí řekli, že je vyléčená, tak se sbalila a odjela do Španělska. Někde u pobřeží koupila dva apartmány a pro sebe ve městě byt. Takže bude žít tam a pasivně vydělávat pronájmem.”
“Týjo! Ona byla tak bohatá??”
“Ale né! Normální chudá myš, oškubaná rozvodem, vždyť víš. Akorát teď něco podědila, prej nějaké brilianty, nebo co. Tak je prodala a je vysmátá. Na zbytek života ve vatě.”
“Aha………”

Po chvíli povídání jsme se rozloučili. Nějak divně mi po zbytek dne bušilo srdce. Před očima se mi míhaly obrazy krabičky a kamínků. Takovejch peněz.. Stačilo si jí jen všimnout dřív, než přišla Jindra a mohl jsem mít vystaráno. Už jsem se mohl zabývat jen mystikou a mít klid.. Od všeho a od všech! Copak to je nějaká spravedlnost???

Po téhle myšlence mě bodlo u srdce a v hlavě mi naskočil obraz polské báby, hrozící srpem. Několik příštích dní se mi o ní po nocích zdálo, a vždy jsem se probudil zmáčený potem.

Ano, bestie z Osvětimi.. Zhmotněná čarodějnice Závist, která se usídlila v mé hlavě. Vždy jsem si myslel, že po těch letech práce na sobě závist nepociťuji, ale ten živočišný vztek a touha po uniklém majetku mě morálně srazila strašně nízko.

Probíral jsem to s učitelem a věřil, že mě neodbyde nějakou přízemní radou ať na to nemyslím nebo ať to vypustím. Pokýval hlavou a dlouho se mi díval do očí. Pak řekl jen “Marku, bojuj!”

A tak bojuji. Tenkrát skoro každý den a dnes již jen z času na čas. Bojuji s tou největší bestií, se závistí ve vlastní hlavě. Jsou týdny, teď již i měsíce, kdy přeji všem jen to dobré a věřím, že jsem tu bestii porazil.

Z času na čas ale přijde fakt těžké období a životní problémy, kdy se mi chce až plakat. Pak ta myšlenka vypluje samovolně na povrch: “Kdybych tenkrát zvedl tu krabičku u své nohy, nemusel jsem tohle všechno řešit. Mohl jsem mít klid..”
A hned potom mi v mysli naskočí obraz té staré ženy, hrozící srpem. Smějte se, ale doposud se mi z ní vždy zatají dech.

Když jsem se vydával na mystickou cestu, ptali se mě, co chci magií získat. Zda hmotné zajištění nebo schopnost pomáhat druhým. Obojí je smysluplná cesta, na které může magie pomoci. Vybral jsem si schopnost pomáhat.

“Jednou budeš moudrý, ale chudý. Bez toho to nejde”
Přikývl jsem s úsměvem. Ve své hlavě se člověk snadno vzdá představy Ferrari, o kterém stejně tuší, že ho nikdy mít nebude. Ale chudoba je něco jiného. Je to vnitřní strach z nedostatku, obava ze ztráty schopnosti zvládnout zítřek. Obava z komplikací světa, které tě již zítra mohou srazit na kolena.

Kurva, jak já se někdy bojím.. Bojím se toho, co neznám a co může přijít. A tehdy se objeví myšlenka na krabičku, která mě mohla všech mých obav zbavit…možná. A hned potom se také objeví ta bestie se srpem, až se mi to uvnitř všechno sevře..

Ve srovnání z mnoha bohatými lidmi jsem vlastně chudý. Ve srovnání z pár moudrými jsem pořád ještě hlupák.

Dej přírodo ať i tak nesejdu z cesty.

Marek Chlíbek – Dago
www.chlibek.cz

PS. nedávno jsem v šufleti, mezi talismany, objevil tu darovanou minci od Jindry. Jako vzpomínka pro mě neměla cenu. Strčil jsem ji do kapsy z rozhodnutím prodat ji, až se ten den, po jednáních v Olomouci, vyskytnu poblíž starožitnictví. Dostal jsem se tam až odpoledne. Teprve u pultu jsem zjistil, že jsem v průběhu dne tu minci někde ztratil….