.

Lidé občas zahlédnou záblesk budoucnosti. Tato varování jsou nuceni vytěsnit už v raném věku, kdy děti, místo pozornosti, slýchávají ono strohé „Nevymýšlej si“.

Události se z času na čas vyjeví dříve než se uskuteční. Problém je, že znamení nikdo nečte a tedy běh událostí nelze ovlivnit.

Coby pasažér na Titaniku řízením vyšší moci vycítíte, co se stane za pár hodin. Vlastní osud ale stejně nezměníte. Tragédii vám předem nikdo neuvěří. A ať vidíte co chcete, pořád jste na tom Titaniku.

Největším prokletím je mít dar vědět a nemít sílu změnit. Proto ti co vědí, mívají často smutné oči.

.

Kdy nastane konec světa?

Každý jsme takový unikátní vesmír, skládající se ze dvou stejně důležitých polovin. Z konkrétního člověka-jeho vědomí a ze všeho ostatního, co jej obklopuje.

Takových vesmírů jsou jen tady na zemi miliardy. Pro některé vesmíry bude třeba dnešek nudný den. Jiné vesmíry vědomí dnes prožijí svůj soukromý Armageddon. A pro jiné platí „už brzy“ třeba zítra. Když umírá vesmír v člověku, tak v posledním záblesku vědomí je mu jedno, zda umírá sám nebo s ním zaniká celá země. Je to prostě konec jeho vesmíru a pro něj už nezáleží na kontextu.

.

Máme každý svůj důležitý účel?

Existuje taková teorie, že lidé žili celé věky ve skupinách zhruba kolem sto osob – plus mínus. A jako lidstvo jsme se vyvinuli způsobem, který preferuje takto velkou skupinu jako nejúčelnější, co do fungování a přežití.

V takové skupině je nejvíce pravděpodobné, že tam bude statisticky nejvýhodnější rozložení lidí s různým potřebným talentem. Dva- tři rození vůdci, určité procento žoldáků, schopných chránit ostatní, spousta dělníků, ochotných pracovat pro celek, Tři čtyři osoby s vysoce vyvinutým vztahem k dětem – schopné je hlídat a bavit, tři – čtyři prostitutky, dva tři parchanti, aby lidé zůstali obezřetní (očkovaní) proti zjevnému zlu a podrazáctví, a taky jedna/jeden, dejme tomu vědma nebo šaman, dnes bychom řekli lékař či zdravotník, který se bude starat o druhé a příležitostně si vychovávat jednoho dva pomocníky, kteří jednou převezmou jeho místo.

Skupina do sto osob, je funkční v tom, že jsou lidé schopní se mezi sebou osobně znát, odhalit své vlastnosti a vidět a „soudit“ jak kdo žije a chová se vúči ostatním. Takhle se lidé zhruba rodí, s nějakým určitým přirozeným talentem, který může být ku prospěchu ostatním.

.

Spolehlivost ženské a mužské intuice?

Intuice je přírodou každému daná do určité úrovně. Všichni ji máme a můžeme rozvíjet. Ženy pro pomoc a péči o ostatní, muži aby byli dobří vojáci, schopní vycítit nebezpečí, vyhledat lovené zvíře, nebo včas rozpoznat blížící se změnu počasí.

Ženy jsou a budou vždycky lepší v péči o druhé, protože se to váže s intimností a i sexualitou, která je u žen na mnohem hlubší a procítěnější úrovni. Žena na podvědomé úrovni ví, že pokud svolí k milování s mužem, tak o něj pečuje, podporuje ho a léčí jeho city. Po milování odchází muž z její postele vnitřně posílený, sebevědomý a lépe schopný bránit své blízké před nástrahami světa.

Často se smějeme ženám a děvčatům, které se vyspí s mužem proto, že v nich vzbudil lítost a považujeme je za naivky, ale to je přesně ten rozvinutý pečovatelský a ochranářský pud, projevovaný přes sexualitu.

Muži vidí intuitivní věci spíše z jejich oborů a jsou více uzavření a schopní pobrat základní pravidlo osudu:

„Je to tak, jak to je.“

a nevnucovat svou pomoc, i když vidí, že někdo směřuje k brzkému utrpení. Ženy tyhle pocity zvládají jen velmi špatně. V jejich očích je hodnota života a zdraví obrovská, umějí si jej vážit, protože samy vědí, jak náročné je donosit zdravé dítě a pak jej mnoho let vychovávat a chránit.

Některým mužům je to jedno, zplození dítěte je mnoho nestojí a pokud o dítě přijdou (smrtí, nebo dnes třeba rozvodem), po krátké době truchlení si zahojí city tím, že si pořídí jiné s jinou partnerkou.

 Proto ta pravá intuice, jak ji asi běžně chápeme, je hlavně doménou žen. Obrovská tragédie je, že stovky let byly ženy za své nadání stíhány, mučeny a popravovány, takže mnoho genů a rodových linií takhle zaniklo. Ze společnosti se tím dost vytratila taková ta vnitřní sounáležitost a empatie a tím jak jsme vyvražďovali víly a kněžky, udělali jsme sami ze sebe hrubé a bezcitné tvory.

Dnes se to začíná pomalu obracet…hodně pomalu..

.

Marek Chlíbek – Dago